Film V síti (15 +) mýma očima

Film upozorňuje na problém sexuálních predátorů poměrně šokujícím a evidentně účinným způsobem. Začíná varovnými čísly (bohužel bez zdroje), kolik dětí nemá rodiči regulovaný přístup na internet a kolik dětí poslalo svou nahou fotografii někomu cizímu. Následuje poměrně ostrý dějový spád castingu, budování dívčích pokojíčků, zakládání fiktivních profilů na sociálních sítích, kontaktů a prvních skypových kontaktů s predátory. Sebestřednost a neomalenost, s jakou muži před dívkami bez varování masturbují, u některých agresivita s jakou se dožadují svléknutí, oplzlost (nejen) starších mužů jsou skutečně nechutné. Stejně jako štáb a herečky, jsem si kladla otázku, jestli je jim to fakt úplně jedno, že holky prostě „použijí“, bez jakéhokoliv ohledu na jejich pocity, nesouhlas či věk (12 let, tedy hluboko pod zákonem). Tohle je to, co na filmu šokuje, aspoň mne. Totální nerespekt k ještě dětské duši i k zákonu. 

Film pokračuje odesláním (fotomontáží) nahých fotek dívkami, následným vydíráním („neděláš, co se od tebe čeká, dám tvoje nahý fotky na web, to se mámě líbit nebude“) a posouvá se k osobním schůzkám, kde hnus a šok pokračuje. Jeden muž se tváří, že zvrácené je normální, pár vysvětluje jedné z dívek, že to vůbec nevadí, že je panna, a že nejdřív bude s ní a pak s ním (nebo obráceně, emoce mi trochu zastřely paměť), stařík se taky tváří, že je vše v pořádku. Je to tak šílené, že je skutečné těžké uvěřit, že to je autentické. Finální konfrontace štábu a dívek s jedním z predátorů je možná až příliš „neřízená“, ukazuje, že herečky a štáb toho fakt měli dost a nechali se ovládnout emocemi. Že to pro všechny bylo náročné, je vidět už v průběhu filmu, vyděšeně působili nejen holky a štáb, ale i psycholožka, sexuoložka a právník. Nedivím se, měli to v přímém přenosu, zatímco my diváci (zejména ti sledující kampaň od začátku) už jsme byli trochu připravení. Považuji se za otrlého diváka, trochu odborníka v této oblasti a stejně se mi na konci chtělo brečet. Vztekem nad neomaleností, lítostí nad herečkami (dle informací se jim dostalo psychické podpory, ve filmu to tolik vidět není), zoufalstvím nad tím, co stále ještě děti mohou zažít a jak je to může poznamenat. Film končí textovým upozorněním, že nemá smysl zakázat dětem internet a že je s nimi třeba mluvit. Pokračuje osvětovou kampaní a dětskou verzí filmu (od 12 let), o ní a práci s ní příště. 

Film V síti v plné verzi rozhodně stojí za vidění, zdravý dospělý člověk ho rozhodně ustojí, občas se i zasměje. Roli má i zvířátko, králík Karel je skvělý. Herečky i štáb odvedly neskutečnou práci, emočně určitě mnohem náročnější, než si dokázali na začátku představit. Hlavním smyslem filmu je poukázat na problém, dost možná šokovat. Neřeší příčiny ani následky. Nevěnuje se motivací dětí ani predátorů do kontaktu vstoupit, ani tomu, jak zneužívání na děti působí dlouhodobě. Ale to vše nelze v tomto formátu pokrýt. Ukázky zneužívajících telefonátů s nechutnými chlápky jsou poměrně dlouhé, pro řadu lidí až fyzicky či psychicky nepříjemné, ale jsou to ony, které vyvolávají zděšení.  Určitě se podařilo vyvolat emoce, šokovat a tím vzbudit zájem o téma, které je do jisté míry tabu. 

Pokud ovšem chceme jít za rámec šoku a paniky, nereagovat z vyděšení „to musí všechny děti povinně vidět“ nebo „seberu jí mobil“, je třeba jít dál. Doma i ve škole. Zákaz či dramatické omezení internetu nic neřeší, internet a sítě jsou pro dnešní děti zásadním komunikačním nástrojem, zdrojem informací ze školy, kontaktů se spolužáky, zábavou. Tento trend nezměníme. Kampaň k filmu i experti z projektu e-bezpečí doporučují s dětmi mluvit o tom, jak využívají internet, co se jim tam líbí, co sledují, upozorňovat na rizika, vysvětlovat. Z pohledu psychologa doplňuji, že to vše je důležité, ale je také třeba od raného dětství mluvit o dospívání, sexualitě, podporovat vytváření zdravého vztahu k tělu, pomoci vytvářet hranice (tvé tělo patří tobě, nikdo nemá právo se ho dotýkat či se na něj dívat). To je prevence jak kontaktního, tak později online sexuálního zneužívání. Pokud s dětmi otevřeně mluvíme, a mají v nás aspoň trochu respektujícího „parťáka“ i v nelehkých dobách dospívání, kdy jsou nejzranitelnější a kontaktům s kýmkoliv, kdo jim dodá pocit hodnoty a atraktivity, nejotevřenější, snižujeme alespoň trochu riziko jejich zneužití. A to je mnohem více role rodiny než školy. 

Jsem moc ráda, že film vznikl, přestože ukazuje jen výsek tématu. Otevírá diskusi, věřím, že přínosnou. Zároveň je důležité říct, že každý by měl mít právo se rozhodnout, zda a jak chce film vidět, žádné "hurá" akce bez přípravy nemají smysl.