lenkasilerova - Články a aktuality

Má být kouč i psycholog?

Thu, 30 Oct 2025 18:33:00 +0000

Kombinace koučování a psychologie má svá specifika, výhody i rizika. Koučovací přístupy a nástroje vycházejí z psychologických a psychoterapeutických směrů (více např. v knize Skrytá historie koučování od L. Wildflower), nicméně koučování je prostě jiná disciplína než psychologické poradenství či psychoterapie. Zaměřená dopředu, na změnu, rozvoj, cíle, nikoliv do minulosti, nikoliv na léčení.

Kouč, který je zároveň i psycholog, má obvykle hlubší znalosti týkající se motivace, emocí, kognice i chování. To může usnadňovat pochopení klienta a jeho vnitřního světa a zároveň vidět překážky a obtíže, které nemusejí být na první pohled patrné. Zároveň obvykle disponuje širokou škálou technik a intervencí zaměřených na sebepoznání i rozvoj, což může rozšířit záběr jeho práce. V neposlední řadě je obvykle schopen rychleji rozpoznat, že klient potřebuje něco jiného než koučování, a může včas doporučit přesměrování na psychoterapii či jinou specializovanou péči. To zvyšuje bezpečí klienta. Kouč psycholog může propojit rozvoj kompetencí, výkonu a psychické pohody, což je stále častější požadavek jednotlivců i organizací. Tím neříkám, že koučové – nepsychologové výše uvedené věci neumějí (např. modely a techniky i rozpoznání vhodnosti koučování patří mezi koučovací kompetence EMCC), ale to, že psychologové jsou k některým věcem citlivější a jejich znalosti fungování lidské psychiky bývají hlubší.

Komplexní psychologický pohled na jednotlivce má svá rizika. Patří mezi ně zejména neoddělení hranic mezi koučováním a psychologickým poradenstvím či psychoterapií (pokud má kouč i tuto kvalifikaci). Kouč začne mezi oběma způsoby práce volně přecházet, řešit psychopatologii apod. Přestože hranice mezi přístupy není zcela striktně daná (závisí na směru, kompetencích kouče atd.), je důležité tyto dvě služby od sebe oddělovat, komunikovat a kontraktovat, v zájmu klienta a jeho bezpečí i v zájmů jednotlivých profesí. Klienti ne vždy rozdílu dobře rozumějí, chtějí, aby bylo „lépe“ a může být snadné se do této pasti chytit.

Kouč psycholog může mít tendenci pracovat hlouběji, věnovat se více příčinám problémů než jejich řešení, prostě více „psychologizovat“. To může být velmi užitečné a vést k hlubokým změnám, ale to nemusí to být v souladu s požadavky některých klientů, zejména tam, kde jsou očekávány „rychlé výsledky“. A v některých případech to může být i ke škodě klienta, nořit se zbytečně do hloubek, když to není třeba, nemusí být vůbec žádoucí. To ovšem platí pro všechny kouče, nejen psychology.

Aby mohl souběh koučování a psychologie dobře fungovat, je třeba:

Být transparentní vůči klientům, jasně komunikovat rozdíly ve službách a jejich možném přínosu.
Oddělovat tyto služby pro sebe, nastavit si pro sebe rituál či aktivitu spojenou s tím, jakou službu právě poskytuji – usadit se v jednom či druhém křesle.
Mít jasný kontrakt s klientem – jaký je rozdíl mezi oběma přístupy, co budeme dělat, kdo má jaké zodpovědnosti, i jakým etickým kodexem se řídíme.
Sledovat a vyhodnocovat proces koučování a případně citlivě odkázat klienta na jinou službu.
Dodržovat etické zásady, reflektovat svou práci, využívat supervizi a průběžně se rozvíjet.

V zahraničí se doporučuje i mít pro obě služby oddělený marketing, včetně např. webových stránek. U nás to vnímám jinak, navíc jsem osobně přesvědčená, že souběh těchto znalostí a dovedností představuje jistou unikátnost a odlišnost, takže z marketingového pohledu může být spíše užitečný, stejně jako např. kombinace koučování a technického vzdělání. Každé má svá rizika i přínosy. A všude je třeba dodržovat jasné standardy. A po každém je specifická poptávka, někdo ocení kouče psychologa, někdo naopak kouče technika či jiného odborníka.

Sama u sebe vnímám, kde je mi hluboký psychologický i terapeutický background užitečný (např. hlubší pochopení motivace ke změně), a kde mě naopak brzdí. Reflektuji, kde třeba nejsem tak „challengující“ jako by byl někdo z kolegů, kde našlapuji opatrněji, a kde i třeba požadované koučování odmítnu neb se mi nejeví jako vhodný způsob práce pro zadanou oblast a pro mne.

V supervizích koučů- psychologů si pravidelně všímám, že obezřetnost vůči hranicím a citlivost k etice je u zde velmi vysoká. Často i díky tomu, že při studiu psychologie je již etika a důraz na nepoškození klienta hodně akcentováno.

Můžeme si klást i otázku, zda je psychologický background výhodou při vedení koučovacích výcviků. Myslím, že výhody i nevýhody budou podobné, data na to nemám :-) V Koučovacím výcviku jsme psychologové všichni. Je to naše unikátnost. Opíráme se tak nejenom o koučovací kompetence, ale i hlubokou znalost psychologie a jejího využití v různých oborech. A zároveň ctíme velmi silně etiku, kompetence a rozdíly mezi službami, plně v souladu s kompetencemi EMCC. A učíme to i naše studenty. Přicházejí k nám jak studenti a absolventi psychologie, tak zkušení profesionálové z různých oborů – managementu, školství, zdravotnictví, sociální práce, sportu, armády i policie a dalších. Ne ze všech se stávají profesionální koučové, ale všichni přinášejí koučovací přístup do svých profesí. A to považujeme za důležité a pro nás všechny motivující. A pro studenty psychologie či její čerstvé psychology je koučovací výcvik často tím místem, které je vybaví pro základní práci s klienty a naučí je se ptát.

A jak to vnímáte vy? Je pro vás důležité, aby byl kouč i psycholog? Nebo expert v něčem jiném? Jaké máte zkušenosti? Jsem zvědavá na vaše postřehy. Napište mi na lenka.silerova@gmail.com.

A zároveň se s vámi ráda ráda setkám ve výcviku :-)

O smyslu života

Sun, 22 Sep 2024 18:17:00 +0000

„Smrt dává smysl, bez ní bychom mohli vše odkládat“.

Když sem dám jenom ty fotky, bude to vypadat jako self-help příručka. Jenže není, teda pokud se ponoříme do hloubky. Tohle byla jediná tištěná kniha, kterou jsem si vzala na svou totálně oddechovou dovolenou. A v naprostém klidu jí po kouskách „prožívala“, zvědomovala, hledala vlastní smysl a obsah.

Už dřív, hodně díky knihám Edith E. Egerové a J.K. Zinna i díky svému zrání (vznešený název pro stárnutí) a práci s klienty jsem si víc a víc uvědomovala, že smyslem života není slast a že nedává smysl usilovat o nekonečné štěstí. Život je samá pohroma, jak píše J. K. Zinn ve svých knihách o mindfulness, a my se ho tak potřebujeme naučit žít a plně prožívat. A taky prožívat ty momenty, kdy je krásně, dobře, kdy jsme nějakým způsobem naplnění. Ale nemá smysl čekat, že tomu tak bude pořád. Nebude. To je zdrojem zklamání i neštěstí.

Frankl to posouvá(l) v mé hlavě i srdci o kus dál. Smysl se dá najít ve všem. I v těžkých chvílích. V nich vidí příležitost pro růst, ukazuje na možnost vždy prokázat svou lidskost, i v mezních situacích, jakými jsou jakými jsou nemoc, blízkost smrti, koncentrační tábor... Chvílemi to bylo na mne až moc „pozitivní“, je ovšem třeba vzít v úvahu, že tyto přenášky Frankl dával jen pár měsíců po válce, a že jeho životní zkušenost i situace byla zcela jiná, než je ta moje, naše…, takže jsem to s pokorou akceptovala. A jak zase hezky říká Egerová, nemáme vždy volbu, do jaké situace se dostaneme, ale máme volbu, jak se v ní zachováme. Jen je to někdy těžké. A ne vždy to zvládneme. Můžeme o to usilovat. I v tom je smysl.

Přiznávám, že mne útlá knížka hodně vzala za srdce. Pohled na hledání smyslu i v těch nejtěžších situacích byl pro mne důležitý. Hodně mého smyslu vidím v běžné práci a běžném životě (obzvlášť mne zaujal uváděný citát z Thákura o radosti z povinnosti), zároveň si ráda užiju a dopřeju to hezké a nevšední, ale zvědomit, jak dostat smysl do toho těžkého, bylo silné. A důležité.

Doporučuju přečíst. Pomalu. Po kouskách. S respektem k sobě.

Jak si vybrat koučovací výcvik?

Wed, 07 Aug 2024 09:32:00 +0000

Před několika roky jsem napsala na Linkedin článek se stejným tématem, který je poměrně populární. Postupně dochází k různým změnám a i můj pohled koučky, supervizorky i lektorky v koučovacím výcviku se trochu proměnil, proto jsem připravila aktualizaci.

Jak si vybrat koučovací výcvik?

(srpen 2024)

Výběr koučovacího výcviku je docela důležité rozhodnutí, už jen proto, že se jedná o poměrně velkou finanční a časovou investici. A docela často dostávám otázku, podle čeho si vybrat, tak jsem sepsala můj pohled.

Prvním krokem je položit si otázku: Proč chci absolvovat výcvik v koučování? Co od něj čekám?

Pokud se chcete živit jako kouč, i jen částečně, stát se interním koučem apod., je vhodné absolvovat rozsáhlejší výcvik. Běžná délka výcviků se pohybuje okolo 100-130 hodin, obvykle je rozprostřena do necelého roku. Ministerstvo školství požaduje požaduje pro akreditaci výcviku minimální rozsah 121 hodin. Počítejte s cenou v řádu cca 45-100 tisíc Kč, ceny se samozřejmě se liší, třeba v závislosti na tom, zda má výcvik mezinárodní akreditaci, jaký je podíl přímé výuky, jménu lektora aj.

Pokud chcete zjistit, o čem koučování je, naučit se základy koučovacích otázek (např. pro vedení týmu či pro podporu akčních kroků v terapii), vystačíte si s kratším kurzem koučovacích dovedností. Po jeho absolvování budete umět klást koučovací otázky, ale nebudete připraveni plnohodnotně „koučovat“.

Článek se dále věnuje jen výběru koučovacího výcviku. Výběr není snadná záležitost a je dobré vzít do úvahy několik faktorů.

Vlastní zkušenost a doporučení

Vlastní pocit z prezentace výcviku a lektora je poměrně důležitý. Doporučuji se při volbě výcviku kontaktovat s hlavním lektorem, poptat se ostatních na zkušenosti a doporučení apod. Sama jsem zažila kouče, se kterými jsem měla od začátku pocit důvěry a bezpečí, i kouče, se kterými mi nebylo dobře, necítila jsem se v bezpečí, naopak jsem se cítila „natlačená“ do výsledku. Váš osobní dojem je důležitý, nejen faktické informace. Doporučení se určitě hodí, nicméně nejsou jedinou zárukou. Každý jsme jiný a ani každý kouč či výcvik není pro každého, stejně jako to platí v terapii. Můžete také preferovat „učit se od jednoho člověka“ nebo volit výcvik, kde se střídají různí koučové. Obojí má své výhody i nevýhody.

Akreditace

Často diskutovanou otázkou jsou akreditace, jednoduše řečeno, zda je kurz nějak garantovaný odbornou autoritou.

Začněme akreditací ministerstva školství, kterou osobně považuji za základní požadavek. V ČR si lze koučovací výcvik akreditovat u MŠMT jako „rekvalifikační kurz“, zatím v režimu tzv. čisté akreditace. Dříve byla akreditace na této úrovni spíše informací o naplnění formálních požadavků na kurz, ovšem v současné době (2024) probíhá úprava požadavků na akreditace výcviků. Zároveň probíhají pod hlavičkou MŠMT jednání o Nastavení kvalifikačního standardu kvalifikace kouče v rámci NSK (Národní soustava kvalifikací), takže akreditace MŠMT bude mít nastavené zcela konkrétní požadavky na to, co rekvalifikační kurz Kouč/koučka musí splňovat, aby byl na MŠMT schválen. V současné době je v ČR takto akreditováno několik desítek kurzů, platnost akreditace je 5 let, poté musí být obnovena.

Dále je vhodné se podívat, zda má váš výcvik akreditaci profesní organizace. V ČR aktivně působí dvě mezinárodní organizace: EMCC (European Mentoring & Coaching Council) a ICF (International Coaching Federation), výcvikové akreditace jsou udělovány v obou případech ze zahraničí. Každá z organizací řeší akreditace výcviku trochu jiným způsobem, každopádně vždy jde o proces ověřující nějakým způsobem kvalitu. Některé výcviky mají akreditaci u obou institucí. Akreditovaný výcvik může být důležitý při práci pro firmy, zároveň vám může usnadnit získání vaší individuální akreditaci (EMCC) či certifikaci (ICF) kouče. Určitě není chybou absolvovat výcvik, který nemá akreditaci u mezinárodní profesní organizace, jen je třeba se dívat i na základní principy a obsah výcviku (viz dále). V ČR je řada výcviků, které akreditaci (zatím) nemají a jsou velmi kvalitní, vlastní proces získání výcvikové akreditace je poměrně náročný časově i finančně.

Pozor! Obě organizace akreditují jak individuální kouče, tak výcviky, jde o dvě odlišné věci. To, že má akreditaci kouč pořádající či lektorující výcvik, neznamená, že má akreditaci výcvik. Nemusí to ničemu vadit, pokud budete chtít akreditovat časem sebe jako kouče, absolvování akreditovaného výcviku vám může proces zjednodušit. Nicméně není to nezbytná podmínka. Stejně tak, pokud absolvujete výcvik akreditovaný EMCC, nezískáváte zcela automaticky individuální akreditaci EMCC. Jen je cesta k ní o něco snazší, ale záleží i na tom, na jakou úroveň je akreditovaný výcvik a na jakou úroveň aspirujete vy.

Často se koučové ptají, jakou organizaci zvolit. Obě jsou mezinárodní, vaše individuální akreditace tak bude mít mezinárodní platnost. Doporučuji se na obě organizace podívat, zeptat se, udělat si vlastní obrázek. Každá pracuje trochu jiným způsobem a přistupuje jinak k akreditacím/certifikacím. EMCC se před několika lety sloučilo s Českou asociací koučů (ČAKO), v názvu má historicky „European“, její působnost je ovšem řadu let globální. Zároveň zašťiťuje i mentoring a supervizi koučování i mentoringu. ICF je primárně zaměřené na koučink. Obě organizace mají definovaný set kompetencí, etický kodex a dbají na profesní standardy. Je na vás, co vám víc sedí.

Já jsem již před časem vybrala členství a následně akreditaci v EMCC. To je mi sympatické jednak svým evidence based přístupem (ano, jsem založením výzkumník a mám data ráda) a velmi širokou globální informační základnou, kterou může každý člen využívat, zároveň jde o velmi inkluzivní společnost. Mám obzvlášť ráda důraz na reflexivní přístup každého kouče, tedy na vlastní hodnocení své práce a kontinuální se zamýšlení nad kvalitou práce a dalším rozvojem. A také důraz na supervizi, jakožto nástroj dalšího rozvoje. A roli sehrálo to, že jsem lidi z EMCC znala z dob ČAKO, učili mne a mám i supervizi v kontextu EMCC. ICF má individuální certifikaci založenou na počtech hodin, spolupráci s mentorem, předkládání nahrávek koučování a profesním rozvoji. Požadavky se u obou organizací liší v závislosti na tom, o jak vysokou úroveň akreditace/certifikace žádáte. Najdete je na webech obou asociací.

Ještě si dovolím jedno upozornění. Řada koučovacích výcviků uvádí na svých webech různé mezinárodní akreditace, často honosně znějící. Je třeba se podívat, jaká organizace za takovou akreditací stojí, nezřídka se jedná o „samoakreditace“ pořádajícím institutem. V takových případech bych se ptala na profesní standardy, etický kodex, garanci kvality atd.

Principy výcviku, způsob výuky

Při výběru dává smysl se podívat i na strukturu výcviku – zda jde osobní výcvik, online či kombinaci, jaké jsou intervaly mezi setkáními, co se děje v mezidobí (peer skupiny, nácviky…), jaký je poměr teoretické a praktické části výuky atd. Zase, každému může vyhovovat něco jiného i v kontextu životní situace. Já jako lektor učím raději osobně a mých výcviků se účastním raději osobně, ale třeba nácviky a individuální práci většinou dělám online a vyhovuje mi to. Někomu vyhovuje jít kurzem rychle, pro někoho je praktičtější mít delší odstupy, aby měl dostatek času na zažití a nácviky.

Výcvik nemusí mít nutně mezinárodní akreditaci, ale určitě by měl uvádět, na jakých principech stojí, z čeho vychází a podle čeho učí a následně hodnotí absolventy. Často jde právě o kompetence EMCC či ICF, někdy jde o vlastní systém. Obezřetná bych byla tam, kde za výcvikem stojí někdo, kdo explicitně uvádí „svůj příběh“, svou osobní transformaci, na jejímž základě postavil kurz pro všechny ostatní. Naše příběhy a zkušenosti jsou důležité a jejich reflexe je dost zásadním prvkem rozvoje koučů, ale… lze na nich postavit výcvik? To, co zafungovalo jednomu, nefunguje všem… A totéž platí i pro výběr kouče, ale to je téma na jiný článek.

Někdy se potenciální koučové ptají, zda si vybrat výcvik postavený na nějakém z původně psychoterapeutických přístupů např. systemický, zaměřený na tělo, integrativní, gestalt, psychoanalytický, existenciální, zaměřený na člověka aj. nebo zda zvolit „obecnější“ výcvik. Řada výcviků využívá jako základ model Johna Whitmora: GROW (Goal – Reality – Opportunities - Will) nebo nějaký jemu podobný model. V koučování je třeba definovat cíle, vize, hledat cesty, jak k nim dojít a pracovat s motivací, velmi jednoduše řečeno, k tomu se dá dojít různými cestami. Za sebe spíš doporučuji pro úplný začátek absolvovat nějaký všeobecný výcvik, který vás naučí základy koučování a pak případně rozšiřovat. Nicméně najdete i výcviky, které vás naučí obojí, bývají pak delší. A také můžete mít dobrý důvod to udělat jinak, rovnou se zaměřit na konkrétní směr či specializaci, záleží, co potřebujete a proč.

Trendy ve vzdělávání koučů

V současnosti se o dost diskutuje o přípravě a rozvoji koučů na různých úrovních. Za mne je zásadní článek "Suppose everything we knew about coach education was wrong" od Boba Garveye, Davida Clutterbucka a Kirsten Dierolf. Po smysluplné diskusi shrnuje zásadní požadavky na přípravu koučů, mezi které řadí: bezpečné prostředí, prostor pro zkoumání zkušeností, partnerství s účastníky, flexibilitu programu, kulturu zpětné vazby, podpora reflexivní praxe a souvisejících dovedností sebe-observace a kritické analýzy, zaměření na základní dovednosti zaměřené na klienta, zaměření na kritické reflexe z praktických zkušeností, práce s reálnými nahrávkami koučování a mentorováním / supervizí, procvičování nejen s kolegy studenty, ale i s „reálnými“ klienty, používání reflektivních deníků, prostředí pro rozvoj koučovací identity, kritická diskuse paradigmat, které jsou základem koučovacích přístupů, kritické ocenění různých koučovacích přístupů a také povědomí o složitosti etických otázek v dnešním prostředí, rozvoj vlastního etického rámce a jeho integrace do osobní praxe. (zkráceno, plný text ZDE. ).

Tento set je určitě hodně maximalistický, nicméně dává obrovský smysl. Ptejte se, jak se ve vašem výcviku pracuje s reflexemi, nahrávkami, jak je zajištováno bezpečné prostředí i jaké jsou možnosti dalšího rozvoje. Ptejte se na cokoliv, co je pro vás důležité. A rozhodujte se podle toho.

Přes všechny možné varianty, akreditace, směry, trendy, považuji za zásadní se vrátit na začátek a poctivě si odpovědět na otázku: „Proč a k čemu“ chci výcvik, od toho se odvíjí další postup. A pak je zásadní počítat s tím, že pokud skutečně chcete být kouč, výcvikem váš rozvoj nekončí. Začíná.

Poznámka

Děkuji Daně Kodešové za převedení hlavních bodů článku "Suppose everything we knew about coach education was wrong" do češtiny a za konzultaci textu v oblasti akreditací MŠMT.

Další běh Proplujme se blíží! Nově i pro kouče.

Sun, 21 Apr 2024 16:24:00 +0000

V lednu 2025 odstartuje již 4. běh online kurzu Proplujme tím spolu zaměřeného na rozvoj soukromé praxe terapeutů, psychologů a nově i koučů. S psycholožkou, terapeutkou, supervizorkou Barbarou Ernest vás provedeme úskalími budování soukromé praxe tak, aby byla autentická, zodpovědná, udržitelná a profitabilní.

Přihlašovat se můžete již od 1.5.2024. Pro prvních 25 účastníků nabízíme i 30 minut online konzultace jako bonus a early bird cena platí jen do konce června!

Více informací a registrace najdete zde:
Proplujme 2025

Jak poznat kouče - profesionála?

Sun, 21 Apr 2024 16:18:00 +0000

Koučů jsou tisíce a jejich počet neustále roste. Ráda jsem proto přijala pozvání od Forbes k natočení podcastu na toto téma. Příjemný poslech.

Podcast O profesionálním koučování

O rekapitulování a plánování...

Tue, 02 Jan 2024 09:35:00 +0000

Jsme na přelomu dvou roků. Nevím, jak na vás, ale na mne se ze všech stran, zejména ze sociálních sítí, ale nejenom, hrne reflektování a uzavírání starého roku a plánování nového. Všude je plno tipů na ty nejlepší a nejvymakanější reflektivní nástroje (a některé jsou fakt propracované a některé jsou fakt skvělé a rozvíjející) a doporučení na to, jak nejlépe zrekapitulovat starý rok a nastavit správně nový rok. Řada expertů na osobní rozvoj nabízí, a často i zdarma, svůj vlastní nástroj ke stažení. Nebo aspoň pár otázek, nad kterými je třeba se na konci roku zamyslet. I řada lidí ze zcela jiných oborů nabízí ten svůj recept. Kdo nerekapituluje, nepochlubí se svými úspěchy, anebo nemá visionboard, jako by nebyl. Anebo prostě nemá šanci na úspěšný rok. Je to skutečně tak?

Jako psycholog a kouč oceňuji, že téměř vymizel diskurz „novoročních předsevzetí“ a byl postupně nahrazen cíli či vizemi, včetně dobrých návodů na jejich smysluplné formulování zvyšující pravděpodobnost jejich uvedení v život. To je rozhodně fajn. Nicméně mám poslední dny dojem, že se celé téma rekapitulace a plánů více než přehání. Brala jsem to jako můj soukromý pocit, prostě mám ve svátečním bezčasí víc prostoru a moc sleduju sociální sítě, všichni se chtějí pochlubit, jak jsou skvělí, moje chyba, že nevěnuju čas něčemu smyslupnějšímu. Tak jsem si to interpretovala do té doby, než se mi ozvala kamarádka z jiného města, z úplně jiného oboru, téměř neuživatelka sociálních sítí, takže nezasažená Facebookovou a Linkedinovou rekapitulační masáží, se zprávou: Měla bych rekapitulovat tenhle rok a musím si udělat visionboard na ten příští. Myslíš, že si do něj můžu dát totéž co vloni? Lakonicky odpovídám: No jasně, vždyť je tvůj, cokoliv ty považuješ za důležité, tam patří. Přichází posmutnělá odpověď: Tak já to zítra zrekapituluju, zastavím se nad tím, co se mi nepovedlo a co chci jinak. Bleskově odpovídám: Hlavně si uvědom, co se Ti povedlo a z čeho máš radost. A jakožto lehký znalec (a celkově milovník reflektivní praxe) posílám odkaz na pár reflektivních nástrojů, jen tak pro inspiraci…

Tím zesiluju tlak, což mi v první chvíli nedochází. Proč se nepodělit o to, co znám a pomoct. Místo, abych se koučovsky zeptala, co jí k tomu vede. A díky tomuhle impulsu začínám víc přemýšlet o tom, jak ten tlak na přelomu letopočtů vzniká, co či kdo ho vytváří. Když mu podléhají i neuživatelé sociálních sítí, tak musí mít zdroj i jinde - v médiích, v kavárenském povídání, mezi přáteli, možná i v rodinách? Bere se v nikdy nekončícím tlaku z firemního prostředí být lepší a lepší? Anebo jde o přijetí požadavku na sebe, a to být nejlepší verzí sebe sama, jak často říkají studenti? Zdá se mi, že diskuse o vánočním cukroví (kolik druhů, jaké, ježíšmarjná, ty ještě pečeš z cukru, víš, kolik že to je jed, no to my bez cukru, anebo low carb…) a jiných vymoženostech vánoc zřejmě nahrazuje diskuse o plánování dalšího roku. Ty ještě nemáš visionboard? A co používáš na rekapitulaci? My si děláme visionboard jako rodina, a pak si dělám svůj. A co se ti tenhle rok povedlo? A co chceš lépe příští rok? Čeho chceš víc? A co chceš pustit? A přiznejme si, že my psychologové, ve snaze pomoct hezky přiléváme. A teď nemyslím jen sebe.

Člověk, který není na takové věci zvyklý, a přitom si žije vcelku spokojeně, najednou začne mít pocit, že je s ním něco špatně. Že musí taky začít nebo nemá šanci na smysluplný a spokojený život. Ale je to skutečně tak? Výzkumy neodpovídají příliš jasně, natož jednoznačně, respektive moc využitelných jich na toto téma moc není. Takže se pojďme zamyslet.

Rekapitulace prožitého je bezpochyby užitečný nástroj, v osobním i pracovním životě. Pomáhá nám si uvědomit, co vše jsme zažili, zvládli, překonali. Co bylo v našem životě dobrého, ať již jen tak nebo díky našemu snažení. Pravidelné praktikování vděčnosti má prokazatelný dopad např. na životní spokojenost. Při rekapitulaci máme šanci se podívat na již uběhlé novýma očima, vidět prožité v kontextu, zastavit se v běhu času, uvědomit si, že náš život je v jádru dobrý. A že jsme zvládli mnohem víc, než se v běhu dní zdá. Anebo, že někde nejsme spokojení, potřebujeme přijetí tohoto faktu či jeho změnu.

Stejně tak jako stanovování smysluplných a realistických cílů nám pomáhá v jejich dosahování a k vyšší efektivitě. Posun od obecného „od nového roku budu hubnout“ k jasnému a realizovatelnému plánu přinese rozhodně výsledky. Ovšem, jen za předpokladu, že máme motivaci. Že víme, proč něco chceme. Víme, proč chceme hubnout, učit se anglicky, udělat si další kurzy (teď střílím do vlastních řad), dostudovat vysokou školu nebo si udělat řidičák. A motivace musí být naše, vnitřní, ne ta dodaná zvenku. Většinou jen tak máme šanci na úspěch. A motivaci potřebujeme i k tomu, abych rekapitulovali a plánovali. Znám řadu lidí, kteří nic takového neřeší, a přitom jsou v životě fakt spokojení, možná i šťastní, zvládají nástrahy života, dělají pro sebe smysluplnou práci, podporují svojí rodinu a rozvíjejí se lidsky i profesně. A znám lidi, kteří mají pečlivě zpracovaný visionboard a pak jsou na konci roku zklamaní, že jim to Zase nevyšlo.

Pro rekapitulování a plánování v osobním životě platí totéž, co pro jiné oblasti života. Věnujme se jim, pokud v nich vidíme pro sebe smysl. Pokud chceme udělat nějakou změnu a jsme ochotni na ní pracovat. Můžeme je vyzkoušet, ocenit, zatratit, cokoliv, ale tím vodítkem jsme my sami. Důvodem nemusí být to, že je zrovna konec roku, a tohle se prostě dělá. Jako u cukroví. Vánoce budou i bez něj, a nový rok přijde i bez visionboardu a my v něm budeme žít, tak jak nejlépe umíme.

Kamarádka mi druhý den napsala: Popravdě, když jsem si včera vytiskla ten kompas, procházela ho, tak jsem byla smutná. Ale ráno, když jsem nemohla spát a přemýšlela o tom, co bych tam napsala a udělala nějaký rychlý sumář, tak jsem dospěla k názoru, že jsem měla moc hezký rok, že jsem moc ráda, že se mi do života navrátili staronoví přátelé…, že jsem viděla spoustu hezkých míst, užila si chvíle u more a uvědomila si, že moji rodiče jsou opravdu moc fajn, a že zdraví je důležité a máme ho ve vlastních rukou.

U první věty jsem cítila trochu vinu, do čeho jsem jí to pomohla. Ale četla jsem dál a příběh se pro mne uzavřel. Ano, je důležité, jak to má každý z nás. Není třeba podléhat tlaku, jen proto, že se mění letopočet. Jako vždy, poslouchejme sebe, buďme k sobě laskaví a dělejme to, do čeho se nám chce. Nemusíme na konci roku sepisovat, co vše se nám nepovedlo, to stejně dobře víme. Dívejme se na to funkční, a to kdykoliv.

Tento text si rozhodně neklade za cíl vymlouvat komukoliv roční rekapitulaci a stanovování cílů a vizí do dalšího období. Jde rozhodně o smysluplnou činnost, ovšem je třeba jí praktikovat s respektem k sobě, vybrat si čas i způsob, který nám sedí. A na který máme zrovna chuť. Koneckonců i já mám už pár let svojí životní vizi vytvořenou v době, kdy jsem odcházela na volnou nohu, poslední dny roku se již řadu let zamýšlím nad uplynulým a už od listopadu se nechávám nést úvahami o tom, jaký bych chtěla mít příští rok. Profesní cíle si stanovuji poměrně přesně, a po letech už i celkem realisticky, právě se zřetelem k dlouhodobé vizi. V osobním životě mám obvykle jednu až dvě oblasti, na které se chci víc zaměřit. Celé je to průběžný proces, trvající spíše měsíce než jednorázová záležitost. A v průběhu roku se spíš intuitivně zastavuji nad tím, jak jsem vlastně v souladu se svou vizí, dlouhodobou i roční. Ne, zda skvěle naplňuji cíle, ale spíše, zda to pro mne má takto smysl. A zda třeba není čas něco změnit. A když ano, udělám to hned, nečekám na konec roku. A přiznávám se, nepoužívám žádné sofistikované nástroje. Neanalyzuji každou oblast života, jdu spíše celostně a víc pocitově. Opírám se při plánování o smysl věcí pro mne, pro moji rodinu, komunitu. Zvažuji svou motivaci investovat čas a energii. A třeba tento rok jsem neměla visionboard asi do konce února. Prostě se mi do něj nechtělo, byla jsem po různých trablech unavená, bez energie, vnímala jsem, že cokoliv vytvořím, bude jen vynucené. A pak najednou přišel ten moment, kdy se mi chtělo.

Takže, zařiďte se podle svého. Nic není povinnost. A kdybych měla čtenářům, kteří se nechtějí reflexím detailně věnovat a přitom mají pocit, že by to mohlo být užitečné, něco doporučit, asi by to za mne byly dvě jednoduché otázky. Za co jsem v minulém roce rád či ráda? A co nebo čeho chci víc v příštím roce? A pokud budete plánovat, tak i otázku A co pro to udělám?

Přeji všem spokojený a naplněný nový rok.

O středním věku...

Wed, 20 Dec 2023 09:29:00 +0000

S Janette jsme se poznaly před pár lety na akci koučovací akci EMCC. Postupně se naše cesty sbližovaly, obě nás pojí zájem o profesionální koučování, osobní i odborný rozvoj... A postupně jsme zjišťovaly, že toho máme společného mnohem víc. Mj. také věk a s ním i životní fáze, ve které se nacházíme. A tak jsem moc ráda přijala Janettino pozvání. Příjemné počtení a třeba i inspiraci z tohoto či jiných rozhovorů na téma midlife. Je to životní fáze jako každá jiná, se svými radosti i starostmi. Více do sebe investujme...

Chcete se naučit skutečně koučovat?

Fri, 01 Dec 2023 19:43:00 +0000

Na jaře začínají další koučovací výcviky Praktické psychologie. Jeden z nich vedu i já, je určený primárně profesionálům s několika roky praxe (manageři, psychologové, lidé v jiných pomáhajících profesích, specialisté...). Začínáme v dubnu 2024.

Koučovací výcvik

O profesionálním koučování...

Fri, 01 Dec 2023 19:39:00 +0000

V tom, kdo je vlastně kouč, a co má splňovat či umět, není moc jasno. V článku najdete jasnou definici toho, kdo je kouč, jak poznám kouče profesionála, kdy je užitečné koučování a kdy jiné služby (psychoterapie...). Článek je otevřený všem.

O profesionálním koučování

Podcast o duševním zdraví (nejen) studentů

Wed, 02 Aug 2023 17:22:00 +0000

Na základě velkého zájmu o studentský film Musíš? vznikl na Podnikohospodářské fakultě VŠE i tento podcast. Povídáme si něm o filmu, o prevenci vyhoření i o studentské poradně.

K poslechu např. zde.