Jak zvládám stávající situaci?

Včera mi přišel dotaz: „Nemáš prosím nějaký jednoduchý návod, jak pomoct kolegyni, hroutí se a řítí do depresí.“  Rovnou píšu, že jednoduchý návod nemám, a co je za tím… „Je společenská, štve jí, že je zavřená doma, nemůže k holiči, nové oblečení z výprodeje visí ve skříni…“

Instantní rady vskutku nemám, ani já, ani nikdo jiný. Je dobré držet se osvědčených doporučení ohledně životosprávy, spánku, denního režimu, pobytu venku atd. Nicméně každý jsme jedinečný a máme svou cestu v tom, jak si pomoci v náročných situacích, tedy pokud nepřijmeme roli oběti. Poslala jsem tipy na článek od nás terapeutů (viz níže), nabídla pomoc při zajištění psychologické podpory (jedná se o cizinku ze země, kde lockdown trvá mnohem déle než u nás a je přísnější) a doplnila pár mých osobních tipů. A pak mne napadlo, že je sepíšu, ne jako rady, ale jako mou cestu, podloženou odborností, znalostí sebe, praktikováním všímavosti, i dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem.  I na mně, tedy v zásadě introverta a člověka, co našel docela zálibu v online práci s klienty i studenty i v online hovorech s blízkými lidmi, už dopadá tlak zimy a mizející naděje, že za pár týdnů a měsíců bude lépe. V posledních dnech si uvědomuji, že vkládám víc úsilí do udržení své mentální kondice a že nad tím víc a víc přemýšlím. I psychologové zažívají nepříjemné pocity, i na nás dopadá tlak situace, navíc ho máme zprostředkovaný i od našich klientů. A mohu potvrdit, že se téma izolace, nemožnosti se setkávat s blízkými lidmi, čerpat energii z oblíbených zálib apod. objevuje v koučovacích i terapeutických setkáních čím dál více. A to i u lidí, kteří to donedávna neřešili. 

Pobyt venku a všímavá chůze

Snažím se každý další online den (jako OSVČ psycholog, terapeut a kouč nesmím aktuálně pracovat osobně a jako učitel na vysoké škole jsem neviděla své studenty naživo už skoro rok a v dalším semestru to nebude jiné) zahájit dvacetiminutovou procházkou se psem. Při ní se snažím vědomě dýchat, chodit nebo si všímat. Ne celou cestu, ale podle situace a nálady a počasí. Prostě být a nepřemýšlet moc. Procházka mne nastartuje a naladí. Odpolední procházky ne vždy stíhám v pauzách mezi klienty či jinou prací, v ošklivém počasí se mi často ani nechce. Snažím se vyrážet aspoň na chvíli, ale netlačím na sebe, že to tak musí být. Odpolední venčení psa není moje pravidelná rodinná zodpovědnost, jen jí občas přeberu nebo se přidám k dceři. Nicméně večer chodím pravidelně, často se sousedkou a jejím psem, to je snad jediný sociální kontakt naživo mimo rodinu.

Pokud mám možnost být na horách, vyhýbám se davům, takže vyrážím dříve ráno nebo později odpoledne. Aspoň chvílemi se snažím praktikovat všímavou chůzi nebo běh na běžkách. A nezřídka vyrazím sama, bez rodiny, aspoň na chvíli, klidně i do deště. Potřebuji být sama se sebou, a to v bez ohledu na to, zda funguji online či offline.

Teď zvažuji, že se zkusím vrátit k běhu, který jsem kdysi milovala. Potřebuji vlastně i změnu pohybového stereotypu. Chůze je super, ale jakákoliv změna je prospěšná. Čekám na trochu lepší počasí a dokončení rehabilitace kolene. Zatím jsem si koupila balanční podložku, abych měla změnu při pravidelném cvičení.

Hezké prostředí při práci

Potřebuji se obklopovat hezkými věcmi, mít okolo sebe útulno, tak při práci často hoří svíčka (to by v posluchárně či při koučování ve firmě nešlo), mám před sebou malou vázičku s něčím živým, teď v zimě aspoň s větvičkou a nějakými červenými bobulemi. Na jaře přijdou jakékoliv kvítky z okolí, vloni jsem zjistila, že něco malého živého s květem či hezkým plodem se dá v okolí utrhnout od března do prosince. Prostředí pracuje pro mě. Píšu si do hezkých sešitů, tužkou, kterou mám ráda, čmárám si barevně novou čtyřbarevkou (hit mého dětství) a barevnými fixy. Vybírám si ještě jedna sluchátka, moje základní jsou super, ale chci ještě jedna malá a také hezká, abych při každém sezení nevypadala jako Otík, ikdyž skvěle odhlučněný 😊. Zkusila jsem letos i jiný diář, tom jindy, nakonec je lehce růžový.

Drobné rituály a maličkosti

Mám docela pravidelný ranní rituál – cvičení (při posledním cviku ve stoje vždy koukám na svou roční vizi), sprcha, procházka se psem, snídaně, parfém a pak začínám pracovat. Podle toho, zda mám ráno klienty nebo něco chystám sama, si dávám buď matchu s mlékem nebo kafe do nějakého z mých oblíbených veselých, energizujících hrnečků se Snoopym či Lucy. Na všechny tyhle věci se těším, nejvíc na procházku, kafe a na cvik s pohledem na vizi. Těšení je důležité, vím, že přijde něco hezkého. Těším se také na odpolední kafe, které piju ze slavnostního hrnečku od české designérky. Možná je důležitější hrneček, je skvělý na pohmat, než to kafe. Ale hlavně je důležitá ta chvíle – teď si to na chvilku udělám krásný, užiju si to.

Večer nebo ráno si napíšu, co se mi za den povedlo nebo z čeho mám radost. A píšu to do diáře, abych to měla na očích. Taky si naplánuju další den a v neděli či v pondělí ráno další týden. V diáři je už pravidelná položka „me“ – co udělám tento týden pro sebe – jaký si pustím film, co si přečtu, s kým si zavolám…  Ano, chtěla bych tam dát masáž, pivo s partnerem, nákup či divadlo s dcerou a mámou, ale prostě si tam dám to, co je možné. Nikdy jsem tuhle položku extra v plánovači neměla, po posledním roce už ano. Posledním pravidelným rituálem je večerní čtení, teď v zimě doplněné ohřívacím polštářkem v posteli. Úplná drobnost, ale ten pocit intenzivního tepla je mi milý, fyzicky i psychicky.  

Některé hezké věci či místa si vyfotím a dám na Instagram (@lenca17). Občas se k nim vracím zpátky, je to takový deník všímavosti, ikdyž ne vše, co mne osloví či potěší, se tam objeví. Hezká chvíle je pro mě dnes už důležitější než hezká fotka. Ale je fajn se vrátit k některým věcem, snáz si uvědomuju, že hezkých věcí je v životě spousta. Do jisté míry jde o obdobu deníku vděčnosti. Ten aktuálně systematicky nevedu, vystačím si s poznámkami v diáři a fotkami, ale byly doby, kdy mi hodně pomohl.

Všímavost k sobě

Snažím se uvědomovat, jak se cítím, co prožívám. Připouštím si, když se necítím dobře, pojmenuju si to, klidně si pro sebe řeknu, že mám blbou náladu, že jsem smutná, že vnímám beznaděj nebo cítím zlost. Nesnažím se to přeprat či potlačit. Spíš to pozoruju, nehodnotím. Máme právo se cítit jakkoliv a v těchto časech je úplně v pořádku necítit se v pořádku. Když se necítím dobře, ptám se sama sebe: „Co bych teď nejvíc potřebovala? Co bych si právě teď nejvíc přála?“ Někdy je to chvíle klidu, někdy čaj či kafe, někdy podpora blízkých, někdy si fakt přeju se vykoupat v moři nebo kouknout na svět z dolomitských vrcholků. Když to jde, udělám to, co potřebuju nebo si to naplánuju, když ne, zůstanu u představy. Pomáhá mi to být v kontaktu sama se sebou, což považuju pro sebe za základ vnitřního klidu. Ne, že bych ho vždy měla, ale tohle mi ho pomáhá posilovat.  

Snažím si dělat drobné radosti i mimo běžné rituály, zejména pokud cítím, že to potřebuju. Když na mne v týdnu padala trudomyslnost, koupila jsem si kytku do vázy do kuchyně. Růžové tulipány, symbol jara, trochu ho přivolávám. Vezmu si ráno tričko se Snoopym, uklidím poličku, otevřu na chvíli okno a nadýchám se čerstvého vzduchu, cokoliv, co mi dodá energii či lepší pocit. Udělám drobnost pro ostatní doma – koupím oblíbenou dobrotu, udělám kafe do frenchpressu, oloupu pomeranč.  

Taky si připustím, že jsou věci, co mne štvou – nekonečné zajišťování jídla (jídlu z krabiček jsme nepřišli nikdo na chuť, tak není moc často, Pho z polystyrenu prostě není ono), obsazená toaleta, když mám jen pár minut mezi online schůzkami, nezodpovědné chování řady lidí, fronta na vstup do prodejny potravin nebo před lékárnou… Zejména nesnáším věty typu: „Když teď máte více času, můžete si upéct či uvařit či vyrobit…“ Taky používám sprostá slova, občas bouchnu, sice mně to mrzí, ale nesnažím se být za každou cenu jen chápavá a tolerantní.

Taky chodím (teda připojuji se) na psychoterapii. Mám prostor sdílet své emoce, líp je pochopit, být slyšená a viděná, mít plnou pozornost druhého celých 50 minut.  A taky potřebuju pro sebe to, co se dávám svým klientům. Ve výcviku jsme měli individuální terapii povinnou, dává mi smysl pokračovat v ní dál, ikdyž neřeším nic zásadního.

Ocenění toho, co mám

Možná to zní hloupě, ale pomáhá mi si i říct, že se mám dobře, moje rodina ani já nejsme situací nijak dramaticky zasaženi, aspoň aktuálně. Ano, je to nepříjemné, vnímáme omezení i ohrožení, bojíme se o své rodiče, možná už trochu i o sebe, ale popravdě, pořád se máme celkem dobře.  Pořád víc máme, než nemáme. Často teď vzpomínám na mé prarodiče, kteří prožili jako mladí válku a totální nasazení. A představuju si, že to bylo úplně jiných pět let, než je naše doba covidová, že se museli vzdát mnoha věcí, dost možná měli hlad, byla jim zima, babička vzpomínala na neurvalé zacházení, až později mi došlo, co vše to mohlo znamenat. Ohrožení bylo všudypřítomné, jediný kontakt byly dopisy, blízcí a kamarádi umírali. Tušit to, víc bych se ptala, jak to prožívali a co je drželo nad vodou.  Vracím se k Franklovi a smyslu a také k mému objevu roku, knize D. Egerové Máme na vybranou. Jestli nemůžu jet k moři, potkat se naživo s kolegy z výcviku, jít na pivo či na jídlo do restaurace, dá se to přežít.

Mohla bych psát i další, možná už samozřejmé věci, pomoc druhým – blízkým i cizím, ovšem ne za cenu zničení sebe, řešení jen toho, co můžu ovlivnit (snažím se omezit politické debaty a nesledovat katastrofické scénáře), ocenění druhých (ne vždy mi to jde…) a určitě jsem si něco neuvědomila. Když jsem to takhle sepisovala, došlo mi, že hlavní slova, která to vše propojují, jsou laskavost k sobě a maličkosti. Nenechám se tlačit do věcí, které mi nesedí, nepodlehla jsem pečící, vařící ani seriálové mánii, nepodléhám tlaku, že musím skouknout online výstavy či divadla, a dokonce už ani všechny školení či webináře.  Nemám na to sílu po celodenní online práci. Věnuji se primárně tomu, co umím a v čem mohu být užitečná. Snažím se respektovat sebe i ostatní. Snažím se vzít věci, tak jak jsou, užít si to dobré, co tenhle čas přináší, například jsem se po letech konečně pořádně vyspala, rána jsou delší a klidnější (puberťačka zasedající k prvním hodinám v župánku mne už nechává zcela klidnou a v mých hodinách požaduji kamery 😊), viděla jsem jaro, léto a podzim i zimu na kraji Prahy v každodenním přímém přenosu, od pupenů, přes květy, odkvétání, usychání…, objevila jsem kouzlo Coursery, absolvovala řadu skvělých online setkání i webinářů, naučila se spoustu nových věcí.

Není to ideální, není to skvělé, je to frustrující, někdy beznadějné. Ale pořád je to hratelné, je to právě teď můj život, a je spousta věcí, které se dají udělat a nestojí skoro nic. Tohle je můj seznam, moje cesta. Není to instantní rada pro hroutící se kolegyni ani návod na štěstí v covidové době.  Ale pomáhá mi nenechat se jí ovlivnit víc, než je třeba a pokud možno jí smysluplně využít.