Už dřív, hodně díky knihám Edith E. Egerové a J.K. Zinna i díky svému zrání (vznešený název pro stárnutí) a práci s klienty jsem si víc a víc uvědomovala, že smyslem života není slast a že nedává smysl usilovat o nekonečné štěstí. Život je samá pohroma, jak píše J. K. Zinn ve svých knihách o mindfulness, a my se ho tak potřebujeme naučit žít a plně prožívat. A taky prožívat ty momenty, kdy je krásně, dobře, kdy jsme nějakým způsobem naplnění. Ale nemá smysl čekat, že tomu tak bude pořád. Nebude. To je zdrojem zklamání i neštěstí.

Frankl to posouvá(l) v mé hlavě i srdci o kus dál. Smysl se dá najít ve všem. I v těžkých chvílích. V nich vidí příležitost pro růst, ukazuje na možnost vždy prokázat svou lidskost, i v mezních situacích, jakými jsou jakými jsou nemoc, blízkost smrti, koncentrační tábor... Chvílemi to bylo na mne až moc „pozitivní“, je ovšem třeba vzít v úvahu, že tyto přenášky Frankl dával jen pár měsíců po válce, a že jeho životní zkušenost i situace byla zcela jiná, než je ta moje, naše…, takže jsem to s pokorou akceptovala. A jak zase hezky říká Egerová, nemáme vždy volbu, do jaké situace se dostaneme, ale máme volbu, jak se v ní zachováme. Jen je to někdy těžké. A ne vždy to zvládneme. Můžeme o to usilovat. I v tom je smysl.

Přiznávám, že mne útlá knížka hodně vzala za srdce. Pohled na hledání smyslu i v těch nejtěžších situacích byl pro mne důležitý. Hodně mého smyslu vidím v běžné práci a běžném životě (obzvlášť mne zaujal uváděný citát z Thákura o radosti z povinnosti), zároveň si ráda užiju a dopřeju to hezké a nevšední, ale zvědomit, jak dostat smysl do toho těžkého, bylo silné. A důležité.

Doporučuju přečíst. Pomalu. Po kouskách. S respektem k sobě.