Má být kouč i psycholog?

Kombinace koučování a psychologie má svá specifika, výhody i rizika. Koučovací přístupy a nástroje vycházejí z psychologických a psychoterapeutických směrů (více např. v knize Skrytá historie koučování od L. Wildflower), nicméně koučování je prostě jiná disciplína než psychologické poradenství či psychoterapie. Zaměřená dopředu, na změnu, rozvoj, cíle, nikoliv do minulosti, nikoliv na léčení.

Kouč, který je zároveň i psycholog, má obvykle hlubší znalosti týkající se motivace, emocí, kognice i chování. To může usnadňovat pochopení klienta a jeho vnitřního světa a zároveň vidět překážky a obtíže, které nemusejí být na první pohled patrné. Zároveň obvykle disponuje širokou škálou technik a intervencí zaměřených na sebepoznání i rozvoj, což může rozšířit záběr jeho práce. V neposlední řadě je obvykle schopen rychleji rozpoznat, že klient potřebuje něco jiného než koučování, a může včas doporučit přesměrování na psychoterapii či jinou specializovanou péči. To zvyšuje bezpečí klienta. Kouč psycholog může propojit rozvoj kompetencí, výkonu a psychické pohody, což je stále častější požadavek jednotlivců i organizací. Tím neříkám, že koučové – nepsychologové výše uvedené věci neumějí (např. modely a techniky i rozpoznání vhodnosti koučování patří mezi koučovací kompetence EMCC), ale to, že psychologové jsou k některým věcem citlivější a jejich znalosti fungování lidské psychiky bývají hlubší.

Komplexní psychologický pohled na jednotlivce má svá rizika. Patří mezi ně zejména neoddělení hranic mezi koučováním a psychologickým poradenstvím či psychoterapií (pokud má kouč i tuto kvalifikaci). Kouč začne mezi oběma způsoby práce volně přecházet, řešit psychopatologii apod. Přestože hranice mezi přístupy není zcela striktně daná (závisí na směru, kompetencích kouče atd.), je důležité tyto dvě služby od sebe oddělovat, komunikovat a kontraktovat, v zájmu klienta a jeho bezpečí i v zájmů jednotlivých profesí. Klienti ne vždy rozdílu dobře rozumějí, chtějí, aby bylo „lépe“ a může být snadné se do této pasti chytit.

Kouč psycholog může mít tendenci pracovat hlouběji, věnovat se více příčinám problémů než jejich řešení, prostě více „psychologizovat“. To může být velmi užitečné a vést k hlubokým změnám, ale to nemusí to být v souladu s požadavky některých klientů, zejména tam, kde jsou očekávány „rychlé výsledky“. A v některých případech to může být i ke škodě klienta, nořit se zbytečně do hloubek, když to není třeba, nemusí být vůbec žádoucí. To ovšem platí pro všechny kouče, nejen psychology.

Aby mohl souběh koučování a psychologie dobře fungovat, je třeba:

• Být transparentní vůči klientům, jasně komunikovat rozdíly ve službách a jejich možném přínosu.
• Oddělovat tyto služby pro sebe, nastavit si pro sebe rituál či aktivitu spojenou s tím, jakou službu právě poskytuji – usadit se v jednom či druhém křesle.
• Mít jasný kontrakt s klientem – jaký je rozdíl mezi oběma přístupy, co budeme dělat, kdo má jaké zodpovědnosti, i jakým etickým kodexem se řídíme.
• Sledovat a vyhodnocovat proces koučování a případně citlivě odkázat klienta na jinou službu.
• Dodržovat etické zásady, reflektovat svou práci, využívat supervizi a průběžně se rozvíjet.

V zahraničí se doporučuje i mít pro obě služby oddělený marketing, včetně např. webových stránek. U nás to vnímám jinak, navíc jsem osobně přesvědčená, že souběh těchto znalostí a dovedností představuje jistou unikátnost a odlišnost, takže z marketingového pohledu může být spíše užitečný, stejně jako např. kombinace koučování a technického vzdělání. Každé má svá rizika i přínosy. A všude je třeba dodržovat jasné standardy. A po každém je specifická poptávka, někdo ocení kouče psychologa, někdo naopak kouče technika či jiného odborníka.

Sama u sebe vnímám, kde je mi hluboký psychologický i terapeutický background užitečný (např. hlubší pochopení motivace ke změně), a kde mě naopak brzdí. Reflektuji, kde třeba nejsem tak „challengující“ jako by byl někdo z kolegů, kde našlapuji opatrněji, a kde i třeba požadované koučování odmítnu neb se mi nejeví jako vhodný způsob práce pro zadanou oblast a pro mne.

V supervizích koučů- psychologů si pravidelně všímám, že obezřetnost vůči hranicím a citlivost k etice je u zde velmi vysoká. Často i díky tomu, že při studiu psychologie je již etika a důraz na nepoškození klienta hodně akcentováno.

Můžeme si klást i otázku, zda je psychologický background výhodou při vedení koučovacích výcviků. Myslím, že výhody i nevýhody budou podobné, data na to nemám :-) V Koučovacím výcviku jsme psychologové všichni. Je to naše unikátnost. Opíráme se tak nejenom o koučovací kompetence, ale i hlubokou znalost psychologie a jejího využití v různých oborech. A zároveň ctíme velmi silně etiku, kompetence a rozdíly mezi službami, plně v souladu s kompetencemi EMCC. A učíme to i naše studenty. Přicházejí k nám jak studenti a absolventi psychologie, tak zkušení profesionálové z různých oborů – managementu, školství, zdravotnictví, sociální práce,  sportu, armády i policie a dalších. Ne ze všech se stávají profesionální koučové, ale všichni přinášejí koučovací přístup do svých profesí. A to považujeme za důležité a pro nás všechny motivující. A pro studenty psychologie či její čerstvé psychology je koučovací výcvik často tím místem, které je vybaví pro základní práci s klienty a naučí je se ptát.

A jak to vnímáte vy? Je pro vás důležité, aby byl kouč i psycholog? Nebo expert v něčem jiném? Jaké máte zkušenosti? Jsem zvědavá na vaše postřehy. Napište mi na [email protected].

A zároveň se s vámi ráda ráda setkám ve výcviku :-)