Co je třeba k akreditaci kouče či mentora u EMCC?
Strach z veřejného vystupování
Letošním červencem mě
provází mj. téma emocí. Jednou z emocí je strach, a jedním z
častých strachů je strach z veřejného vystoupení, zároveň jde o
strach, který se často objevuje v koučování či terapii. Stojí za
ním obava ze zesměšnění, strach, že nebudu dost dobrý, že nebudu
vědět, co mám říct, že budu mít okno, že nebudu umět reagovat na
dotazy, že tam nemám co dělat, že nemám dost zkušeností… dosaďte si
cokoliv, co je relevantní pro vás. Obvykle klienti přicházejí s
tím, že se chtějí tohoto strachu zbavit a absolvovat veřejná
vystoupení, jako by o nic nešlo.
O mindfulness a osobní zkušenosti s MBSR
Mindfulness, česky všímavost,
se stává velmi populární, postupně proniká do života jednotlivců a
částečně i firem. Představuje výzkumně ověřený způsob omezení
stresu, to ovšem neznamená, že vnese do našich životů zázraky.
Nejde o všelék na potíže dnešní doby, ať jedinců či organizací.
Absolvování několika meditací, semináře či kurzu mindfulness z nás
neudělá vyklidněné jedince, co bez mrknutí zvládají pracovní,
rodinný či studijní nápor a jsou ještě k tomu neustále šťastní.
Jako vždy jde o dlouhodobý proces vyžadující motivaci, vůli, ochotu
překonávat nepohodlí a vynaložit čas na rozvoj něčeho, co na
začátku, může být i nepříjemné, s nejasným výsledkem. S všímavostí
je spojena řada mýtů* a mylných očekávání, třeba že má přinášet
příjemné pocity nebo přinášet osvobození od starostí. Když se
nedostavují, nejlépe hned, řada lidí cvičení opouští.
O novém normálu (nejen) rodičů
Je to rok, co žijeme v
pandemii, co se okolnosti našich životů proměnily. Někomu zásadně,
někomu míň, asi jen málokomu vůbec. Před rokem jsme netušili, že
náš život v březnu 2021 bude ještě komplikovanější, že budeme mít
všeho plné zuby a že naděje na zlepšení bude spíše malá. Na konci
jara se začalo mluvit o „novém normálu“ přinášejícím jiný způsob
organizace práce, mnohem intenzivnější využívání home ofiice,
kurzy, meetingy, výuka na dálku, urychlení digitalizace atd. Na
první pohled poměrně atraktivní představa, nemusíme za vším
cestovat, můžeme se potkat s lidmi i na dálku, nemusíme za každou
zajímavou akcí cestovat, jít na každý úřad. Ale je to všechno? Není
náš normál „nový“ i v jiných oblastech?
Jak zvládám stávající situaci?
Včera mi přišel dotaz: „Nemáš prosím nějaký jednoduchý návod, jak pomoct kolegyni, hroutí se a řítí do depresí.“ Rovnou píšu, že jednoduchý návod nemám, a co je za tím… „Je společenská, štve jí, že je zavřená doma, nemůže k holiči, nové oblečení z výprodeje visí ve skříni…“
Instantní rady vskutku nemám, ani já, ani nikdo jiný. Je dobré držet se osvědčených doporučení ohledně životosprávy, spánku, denního režimu, pobytu venku atd. Nicméně každý jsme jedinečný a máme svou cestu v tom, jak si pomoci v náročných situacích, tedy pokud nepřijmeme roli oběti. Poslala jsem tipy na článek od nás terapeutů (viz níže), nabídla pomoc při zajištění psychologické podpory (jedná se o cizinku ze země, kde lockdown trvá mnohem déle než u nás a je přísnější) a doplnila pár mých osobních tipů. A pak mne napadlo, že je sepíšu, ne jako rady, ale jako mou cestu, podloženou odborností, znalostí sebe, praktikováním všímavosti, i dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem. I na mně, tedy v zásadě introverta a člověka, co našel docela zálibu v online práci s klienty i studenty i v online hovorech s blízkými lidmi, už dopadá tlak zimy a mizející naděje, že za pár týdnů a měsíců bude lépe. V posledních dnech si uvědomuji, že vkládám víc úsilí do udržení své mentální kondice a že nad tím víc a víc přemýšlím. I psychologové zažívají nepříjemné pocity, i na nás dopadá tlak situace, navíc ho máme zprostředkovaný i od našich klientů. A mohu potvrdit, že se téma izolace, nemožnosti se setkávat s blízkými lidmi, čerpat energii z oblíbených zálib apod. objevuje v koučovacích i terapeutických setkáních čím dál více. A to i u lidí, kteří to donedávna neřešili.
Jak psychicky zvládnout lockdown...
Terapie a koučování aktuálně pouze online
Máme na vybranou...
Máme na vybranou. Nejen název, ale i ústřední téma psycholožky a terapeutky Edith Egerové, která jako mladinká přežila Osvětim i pochod smrti, okolo čtyřicítky vystudovala psychologii a dodnes se vyrovnává s pocity viny, za to, že přežila a že díky bezděčné větě poslala svou matku rovnou na smrt. Nemáme vždy na vybranou, do jakých situací se dostaneme, jaká utrpení budeme muset zvládat (slovy Egerové: „Utrpení je univerzální a nevyhnutelné“, slovy zakladatele medicínské mindfulness J.K. Zinna: „Život je samá pohroma“), ale máme na vybranou, jak k nim přistoupíme a jak je budeme prožívat. Egerová drsně popisuje, co jí pomohlo přežít nekonečné apely, zimu, hlad, špínu. Byla to její vnitřní svoboda, ke které si našla cestu sama. Můžeme převzít zodpovědnost za svůj život, můžeme se naučit se starat sami o sebe a přijmout sebe sama, to vše jsou hlavní myšlenky této inspirativní knihy. Mně osobně velmi oslovila, jako člověka s řadou nedokonalostí a slušně rozvinutým perfekcionismem, i jako terapeuta a psychologa, průběžně se k ní vracím, abych vstřebala všechny důležité myšlenky. V době, kdy máme pocit, že máme jaksi automaticky nárok na štěstí, na dovolenou v zahraničí, na stoprocentní bezpečí, na téměř stoprocentní vyhnutí se riziku smrti (ano, myslím vše okolo Covidu…), na dokonalost našich partnerů, skvělé počasí, je osvěžující a uzemňující si znovu a znovu uvědomit, že žijeme ve velkém luxusu a že jsme se nenarodili s poukázkou na nekonečné štěstí. A že musíme na své spokojenosti tvrdě pracovat, že to bolí, že potřebujeme sebereflexi, ochotu ke změnám, že příručky typu „štastný za 5 minut“ jsou skutečně k ničemu. A že psychoterapie může pomoci, ale že je stále na nás, zda přijmeme skutečnou zodpovědnost za svůj život a za své prožívání. K tomu ukazuje Egerová cestu, na svém vlastním životním příběhu i na příbězích svých klientů. Nebojí se ukázat svou zranitelnost, svůj celoživotní zápas, ani to, co obvykle terapeuti nepřiznávají, tedy to, jak se učí od svých klientů a díky jejich příkladům jde dál na své cestě k odpuštění a celistvosti. Velmi doporučuji jak terapeutům, tak klientům a vlastně komukoliv.
Kurz pro psychology a terapeuty začínající s vlastní praxí
Společně s kolegyní, terapeutkou a supervizorkou Mgr. Barbarou Ernest jsme připravili desetitýdenní online kurz pro psychology a/nebo terapeuty zvažující či začínající svojí praxi. Daly jsme dohromady to nejlepší ze supervize, koučování a osobních zkušeností s budováním vlastní praxe a připravily zážitkový, informační i kolegiálně podpůrný online kurz. Informace a přihlašování zde: Proplujme tím spolu.
Kde vzít čas? Mindfulness a timemanagement
Webináře o mindfulness
Pozvánka - Prostor na duši
Proč být akreditovaným koučem? A proč si ho vybrat?
Před krátkou dobou jsem
získala akreditaci na úrovni Senior Practicioner, což je třetí
nejvyšší úroveň ze čtyř možných. Kromě toho, že mám radost, tak
také dostávám otázky, co to prakticky znamená. Někteří koučové se
vůči formálnímu potvrzení kvalifikace vymezují, že oni přece mají
ty zkušenosti a žádný papír nepotřebují. A také často vidím diskuse
o „kvalitě“ a přemnožení „koučů“ všeho druhu. Proto jsem se
rozhodla napsat tento text vysvětlující přínosy a pravidla
akreditace a její význam pro mne osobně.
Jak zvládnout přijímačky na jeden pokus?
Zatím není jasné, kdy přijímací zkoušky na střední školy přesně proběhnou, téměř jisté je to, že na rozdíl od minulých let budou mít uchazeči pouze jeden pokus. Nemohou se tak spolehnout na druhý den, až si to vyzkouší, nebo na to, že jedna sada testů jim více sedne. Zejména ti zodpovědnější nebo ti, co se hlásí na školy s velkým převisem uchazečů, se mohou cítit pod tlakem a obávat se, jak to zvládnou. Puberta je navíc obdobím velké vnitřní nejistoty, kdy se všichni okolo zdají chytřejší, schopnější a jistější. Někoho tak mohou znejistit chvástavé řeči spolužáků nebo jen zmínky o tom, kolik kdo „dělá bodů“ v přípravných testech. Úspěch u přijímaček tak bude záviset nejen na znalosti učiva a strategie testů, ale i na psychické kondici uchazeče a jeho přiměřené jistotě. A na té se dá také pracovat, samozřejmě s respektem k osobnosti dítěte, tedy lépe dospívajícího. Řada dospívajících přijímačky vůbec neřeší, nebo se tak aspoň tváří, ale řada má z nově vzniklé situace obavy. Jak můžete jako rodiče psychickou kondici ovlivnit?
Můžu již začít chodit na terapii či koučování?
Dělám, co můžu - bezplatné konzultace po dobu epidemiologické krize
V dohledné době bude také spuštěn také projekt Anténa České asociace pro psychoterapii, kam bude možné zavolat a budete přepojeni na některého z aktuálně dostupných terapeutů.
Je normální cítit strach a obavy...
Stávající dny jsou náročné, měníme zaběhané způsoby fungování. Věci se rychle mění a musíme se jim přizpůsobovat, hledat jejich rozumná řešení, nenechat se zcela pohltit množstvím negativních informací. Mnoho z nás cítí strach, nejistotu, ohrožení, úzkost. To není slabost a pokud se někdo chvástá, že on se nebojí, dost možná se bojí o to víc a jen to maskuje. Procházíme změnou, je to těžké a bude to
těžké pro většinu z nás, pro každého jinak. Buďme na sebe i na ostatní hodní, připusťme si svoje obavy, strach, nejistotu. Budou nás asi poměrně
dlouho provázet. S jejich vědomím se nám bude žít líp než s jejich
maskováním za silácká slova či obviňování ostatních.
A pokud byste chtěli své obavy, pocity či nejistoty sdílet, připadáte si sami v nastalé situaci, či vás trápí cokoliv jiného, nabízím skype konzultace.
Kontaktujte mne prostřednictvím mailu či formuláře, domluvíme termín. Délka: 50 minut, cena 700 Kč, platba na účet. A protože ne všichni, co podporu potřebují, si jí mohou dovolit, jsem připravená poskytnout potřebným i konzultace zdarma.
Dětská verze V síti – shrnutí a doporučení
„Dětská“ verze filmu je určená pro diváky od
12 let, kteří jsou sexuálním zneužíváním na internetu ohroženi
nejvíce. Dějový spád i obsah je velmi podobný plné verzi, film je o
něco kratší, a co je důležité z pohledu přijatelnosti pro
dětské diváky, s naprostým minimem sexuálně explicitních
záběrů. Obnažené penisy a masturbace predátorů před kamerou, byť
v rozostřené verzi, se objeví jen párkrát a nejsou tím
hlavním. Časově výrazně větší prostor zabírají ukázky komunikace
s predátory, jejich manipulace s dívkami, včetně pokusů
vyzískat adresu či telefonní číslo. Celým filmem, na rozdíl od plné
verze, provázejí tři hlavní protagonistky, které mezi scénami
vysvětlují, jak se cítí, co se děje, dávají praktická doporučení
pro komunikaci na internetu a apelují na dospívající, aby se
chovali bezpečně.
Film V síti (15 +) mýma očima
Film upozorňuje na problém sexuálních predátorů
poměrně šokujícím a evidentně účinným způsobem. Začíná varovnými
čísly (bohužel bez zdroje), kolik dětí nemá rodiči regulovaný
přístup na internet a kolik dětí poslalo svou nahou fotografii
někomu cizímu. Následuje poměrně ostrý dějový spád castingu,
budování dívčích pokojíčků, zakládání fiktivních profilů na
sociálních sítích, kontaktů a prvních skypových kontaktů
s predátory. Sebestřednost a neomalenost, s jakou muži
před dívkami bez varování masturbují, u některých agresivita
s jakou se dožadují svléknutí, oplzlost (nejen) starších mužů
jsou skutečně nechutné. Stejně jako štáb a herečky, jsem si kladla
otázku, jestli je jim to fakt úplně jedno, že holky prostě
„použijí“, bez jakéhokoliv ohledu na jejich pocity, nesouhlas či
věk (12 let, tedy hluboko pod zákonem). Tohle je to, co na filmu
šokuje, aspoň mne. Totální nerespekt k ještě dětské duši i k
zákonu.
Rodiče a děti "v síti"- jak využít filmy upozorňující na zneužívání prostřednictvím internetu
Blíží se uvedení filmu V síti, který zobrazuje, jak jednoduché je sexuálně zneužít dospívající dívky – získat nejprve jejich důvěru, pak jejich intimní fotografie i osobní setkání (detailněji na webu ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/12360773574-v-siti/). Proběhly první projekce, v médiích i na sociálních sítích se objevují první ohlasy. Vlnu zájmu mezi rodiči dospívajících, zejména dívek vyvolal již první trailer uvedený loni na jaře. Rodiče, často vedeni svým strachem, se dotazovali i u nás v SPRSV, zda mají trailer a následně film pustit. Tyto dotazy i následné rodičovské zkušenosti mne dovedly k zamyšlení, jak s tímto typem filmů vhodně pracovat v domácím (i jiném) prostředí. Film V síti je záslužný český počin, na internetu lze najít další obdobná, až šokující videa na podobné téma v angličtině, stačí zadat Child Predators Experiment.