Strach z veřejného vystupování

Letošním červencem mě provází mj. téma emocí. Jednou z emocí je strach, a jedním z častých strachů je strach z veřejného vystoupení, zároveň jde o strach, který se často objevuje v koučování či terapii. Stojí za ním obava ze zesměšnění, strach, že nebudu dost dobrý, že nebudu vědět, co mám říct, že budu mít okno, že nebudu umět reagovat na dotazy, že tam nemám co dělat, že nemám dost zkušeností… dosaďte si cokoliv, co je relevantní pro vás. Obvykle klienti přicházejí s tím, že se chtějí tohoto strachu zbavit a absolvovat veřejná vystoupení, jako by o nic nešlo. 

Ale to není úplně reálné. Nějaká míra trémy či strachu nám zřejmě vždy zůstane. Kdyby to tak nebylo, spíš by s námi bylo něco špatně, ztratili bychom přirozený respekt k situaci, potlačili bychom svoje pocity za únosnou míru či předstírali sebevědomí, které nemáme… To je někdy obtížné pochopit a přijmout, že tréma k veřejnému vystupování prostě patří. Vždyť přece všechno musí jít vyřešit, na všechno je „nějaký hack, ne?“ S emocemi můžeme pracovat, můžeme určitým způsobem korigovat jejich projevy, ale většinou se jich nemůžeme úplně zbavit. James Pawelski, průvodce kurzem Pozitivní psychologie – výzkum a intervence (Coursera, Penn) – a tím se dostávám k tomu, co mne dnes tak oslovilo – v něm hezky říká „nelze se zbavit motýlů v břiše, ale lze zařídit, aby letěli ve formaci“. Krásná věta, zařazuji jí do svého repertoáru. Ano, jestli něco Američani umějí, tak je to zpřístupňování psychologie běžným lidem (mohlo by to být stručnější, ale to třeba jindy…). A co to znamená? Potřebujeme svoje obavy z veřejného vystupování pochopit, akceptovat je jako normální a přirozené a naučit se strategie, které nám pomohou sešikovat motýly „do formace“, čili pracovat s nimi tak, aby neomezovaly náš řečnický výkon. Abychom se jimi nenechali paralyzovat, ale abychom je využili ve svůj prospěch. Pro každého to může být něco jiného, někomu (většině lidí) pomůže jistota přípravy, někomu dechové cvičení na zklidnění, někomu nacvičení prvních vět zpaměti, někomu zkouška nanečisto či nácvik na odpovídání náročných otázek, někomu vizualizace a někomu třeba jen to, že svůj strach pojmenuje. A taky pomáhá zkušenost a trénink. Každý jsme jedinečný a každý máme svůj způsob zvládání náročných situací. A často se dá vylepšit. A často se stane, že z velmi neoblíbené a vyhýbané činnosti se stane oblíbená. Bylo to tak i u mne. Na rozdíl od dětství dnes mluvím veřejně ráda, je mi i jedno, kolik lidí je přítomných, a stejně to neznamená, že bych neměla trému. Naopak, čím víc mám zkušeností (a není jich málo), tím je moje tréma možná i větší, cítím větší zodpovědnost, mám pocit, že se ode mne hodně čeká (a asi i čeká), že nesmím zklamat a že musím ukázat svou naprostou profesionalitu. Ale umím s ní nějak lépe pracovat, dobrá (ne extrémně přehnaná) příprava je samozřejmost, také vím, že se mohu spolehnout na svou schopnost improvizovat a poradit si s náročnými situacemi. A v posledních letech mi jakékoliv vystoupení usnadňuje to, že se nebojím být autentická. Přiznat chybu, nevědomost, říct „nevím“ (nebo „nevím z hlavy, podívám se“) je osvobozující. Řada obav se tím hodně zmenšuje, ale ne všechny.

Čili, stojí za to na sobě pracovat, porozumět svým obavám a naučit se s nimi pracovat. Veřejné vystupování je běžnou součástí řady profesí, a je škoda se mu vyhýbat. Jinými slovy, strachu se nelze zbavit, ale lze zařídit, aby pracoval pro nás. Ne proti nám.