O rekapitulování a plánování...
Jsme na přelomu dvou roků. Nevím, jak na vás, ale na mne se
ze všech stran, zejména ze sociálních sítí, ale nejenom, hrne reflektování a
uzavírání starého roku a plánování nového. Všude je plno tipů na ty nejlepší a
nejvymakanější reflektivní nástroje (a některé jsou fakt propracované a některé
jsou fakt skvělé a rozvíjející) a doporučení na to, jak nejlépe zrekapitulovat
starý rok a nastavit správně nový rok. Řada expertů na osobní rozvoj nabízí, a
často i zdarma, svůj vlastní nástroj ke stažení. Nebo aspoň pár otázek, nad
kterými je třeba se na konci roku zamyslet. I řada lidí ze zcela jiných oborů
nabízí ten svůj recept. Kdo nerekapituluje, nepochlubí se svými úspěchy, anebo
nemá visionboard, jako by nebyl. Anebo prostě nemá šanci na úspěšný rok. Je to skutečně tak?
Jako psycholog a kouč oceňuji, že téměř vymizel diskurz „novoročních předsevzetí“ a byl postupně nahrazen cíli či vizemi, včetně dobrých návodů na jejich smysluplné formulování zvyšující pravděpodobnost jejich uvedení v život. To je rozhodně fajn. Nicméně mám poslední dny dojem, že se celé téma rekapitulace a plánů více než přehání. Brala jsem to jako můj soukromý pocit, prostě mám ve svátečním bezčasí víc prostoru a moc sleduju sociální sítě, všichni se chtějí pochlubit, jak jsou skvělí, moje chyba, že nevěnuju čas něčemu smyslupnějšímu. Tak jsem si to interpretovala do té doby, než se mi ozvala kamarádka z jiného města, z úplně jiného oboru, téměř neuživatelka sociálních sítí, takže nezasažená Facebookovou a Linkedinovou rekapitulační masáží, se zprávou: Měla bych rekapitulovat tenhle rok a musím si udělat visionboard na ten příští. Myslíš, že si do něj můžu dát totéž co vloni? Lakonicky odpovídám: No jasně, vždyť je tvůj, cokoliv ty považuješ za důležité, tam patří. Přichází posmutnělá odpověď: Tak já to zítra zrekapituluju, zastavím se nad tím, co se mi nepovedlo a co chci jinak. Bleskově odpovídám: Hlavně si uvědom, co se Ti povedlo a z čeho máš radost. A jakožto lehký znalec (a celkově milovník reflektivní praxe) posílám odkaz na pár reflektivních nástrojů, jen tak pro inspiraci…
Tím zesiluju tlak, což mi v první chvíli nedochází. Proč se nepodělit o to, co znám a pomoct. Místo, abych se koučovsky zeptala, co jí k tomu vede. A díky tomuhle impulsu začínám víc přemýšlet o tom, jak ten tlak na přelomu letopočtů vzniká, co či kdo ho vytváří. Když mu podléhají i neuživatelé sociálních sítí, tak musí mít zdroj i jinde - v médiích, v kavárenském povídání, mezi přáteli, možná i v rodinách? Bere se v nikdy nekončícím tlaku z firemního prostředí být lepší a lepší? Anebo jde o přijetí požadavku na sebe, a to být nejlepší verzí sebe sama, jak často říkají studenti? Zdá se mi, že diskuse o vánočním cukroví (kolik druhů, jaké, ježíšmarjná, ty ještě pečeš z cukru, víš, kolik že to je jed, no to my bez cukru, anebo low carb…) a jiných vymoženostech vánoc zřejmě nahrazuje diskuse o plánování dalšího roku. Ty ještě nemáš visionboard? A co používáš na rekapitulaci? My si děláme visionboard jako rodina, a pak si dělám svůj. A co se ti tenhle rok povedlo? A co chceš lépe příští rok? Čeho chceš víc? A co chceš pustit? A přiznejme si, že my psychologové, ve snaze pomoct hezky přiléváme. A teď nemyslím jen sebe.
Člověk, který není na takové věci zvyklý, a přitom si žije vcelku spokojeně, najednou začne mít pocit, že je s ním něco špatně. Že musí taky začít nebo nemá šanci na smysluplný a spokojený život. Ale je to skutečně tak? Výzkumy neodpovídají příliš jasně, natož jednoznačně, respektive moc využitelných jich na toto téma moc není. Takže se pojďme zamyslet.
Rekapitulace prožitého je bezpochyby užitečný nástroj, v osobním i pracovním životě. Pomáhá nám si uvědomit, co vše jsme zažili, zvládli, překonali. Co bylo v našem životě dobrého, ať již jen tak nebo díky našemu snažení. Pravidelné praktikování vděčnosti má prokazatelný dopad např. na životní spokojenost. Při rekapitulaci máme šanci se podívat na již uběhlé novýma očima, vidět prožité v kontextu, zastavit se v běhu času, uvědomit si, že náš život je v jádru dobrý. A že jsme zvládli mnohem víc, než se v běhu dní zdá. Anebo, že někde nejsme spokojení, potřebujeme přijetí tohoto faktu či jeho změnu.
Stejně tak jako stanovování smysluplných a realistických cílů nám pomáhá v jejich dosahování a k vyšší efektivitě. Posun od obecného „od nového roku budu hubnout“ k jasnému a realizovatelnému plánu přinese rozhodně výsledky. Ovšem, jen za předpokladu, že máme motivaci. Že víme, proč něco chceme. Víme, proč chceme hubnout, učit se anglicky, udělat si další kurzy (teď střílím do vlastních řad), dostudovat vysokou školu nebo si udělat řidičák. A motivace musí být naše, vnitřní, ne ta dodaná zvenku. Většinou jen tak máme šanci na úspěch. A motivaci potřebujeme i k tomu, abych rekapitulovali a plánovali. Znám řadu lidí, kteří nic takového neřeší, a přitom jsou v životě fakt spokojení, možná i šťastní, zvládají nástrahy života, dělají pro sebe smysluplnou práci, podporují svojí rodinu a rozvíjejí se lidsky i profesně. A znám lidi, kteří mají pečlivě zpracovaný visionboard a pak jsou na konci roku zklamaní, že jim to Zase nevyšlo.
Pro rekapitulování a plánování v osobním životě platí totéž, co pro jiné oblasti života. Věnujme se jim, pokud v nich vidíme pro sebe smysl. Pokud chceme udělat nějakou změnu a jsme ochotni na ní pracovat. Můžeme je vyzkoušet, ocenit, zatratit, cokoliv, ale tím vodítkem jsme my sami. Důvodem nemusí být to, že je zrovna konec roku, a tohle se prostě dělá. Jako u cukroví. Vánoce budou i bez něj, a nový rok přijde i bez visionboardu a my v něm budeme žít, tak jak nejlépe umíme.
Kamarádka mi druhý den napsala: Popravdě, když jsem si včera vytiskla ten kompas, procházela ho, tak jsem byla smutná. Ale ráno, když jsem nemohla spát a přemýšlela o tom, co bych tam napsala a udělala nějaký rychlý sumář, tak jsem dospěla k názoru, že jsem měla moc hezký rok, že jsem moc ráda, že se mi do života navrátili staronoví přátelé…, že jsem viděla spoustu hezkých míst, užila si chvíle u more a uvědomila si, že moji rodiče jsou opravdu moc fajn, a že zdraví je důležité a máme ho ve vlastních rukou.
U první věty jsem cítila trochu vinu, do čeho jsem jí to pomohla. Ale četla jsem dál a příběh se pro mne uzavřel. Ano, je důležité, jak to má každý z nás. Není třeba podléhat tlaku, jen proto, že se mění letopočet. Jako vždy, poslouchejme sebe, buďme k sobě laskaví a dělejme to, do čeho se nám chce. Nemusíme na konci roku sepisovat, co vše se nám nepovedlo, to stejně dobře víme. Dívejme se na to funkční, a to kdykoliv.
Tento text si rozhodně neklade za cíl vymlouvat komukoliv roční rekapitulaci a stanovování cílů a vizí do dalšího období. Jde rozhodně o smysluplnou činnost, ovšem je třeba jí praktikovat s respektem k sobě, vybrat si čas i způsob, který nám sedí. A na který máme zrovna chuť. Koneckonců i já mám už pár let svojí životní vizi vytvořenou v době, kdy jsem odcházela na volnou nohu, poslední dny roku se již řadu let zamýšlím nad uplynulým a už od listopadu se nechávám nést úvahami o tom, jaký bych chtěla mít příští rok. Profesní cíle si stanovuji poměrně přesně, a po letech už i celkem realisticky, právě se zřetelem k dlouhodobé vizi. V osobním životě mám obvykle jednu až dvě oblasti, na které se chci víc zaměřit. Celé je to průběžný proces, trvající spíše měsíce než jednorázová záležitost. A v průběhu roku se spíš intuitivně zastavuji nad tím, jak jsem vlastně v souladu se svou vizí, dlouhodobou i roční. Ne, zda skvěle naplňuji cíle, ale spíše, zda to pro mne má takto smysl. A zda třeba není čas něco změnit. A když ano, udělám to hned, nečekám na konec roku. A přiznávám se, nepoužívám žádné sofistikované nástroje. Neanalyzuji každou oblast života, jdu spíše celostně a víc pocitově. Opírám se při plánování o smysl věcí pro mne, pro moji rodinu, komunitu. Zvažuji svou motivaci investovat čas a energii. A třeba tento rok jsem neměla visionboard asi do konce února. Prostě se mi do něj nechtělo, byla jsem po různých trablech unavená, bez energie, vnímala jsem, že cokoliv vytvořím, bude jen vynucené. A pak najednou přišel ten moment, kdy se mi chtělo.
Takže, zařiďte se podle svého. Nic není povinnost. A kdybych měla čtenářům, kteří se nechtějí reflexím detailně věnovat a přitom mají pocit, že by to mohlo být užitečné, něco doporučit, asi by to za mne byly dvě jednoduché otázky. Za co jsem v minulém roce rád či ráda? A co nebo čeho chci víc v příštím roce? A pokud budete plánovat, tak i otázku A co pro to udělám?
Přeji všem spokojený a naplněný nový rok.