Jak si vybrat koučovací výcvik?

Před několika roky jsem napsala na Linkedin článek se stejným tématem, který je poměrně populární. Postupně dochází k různým změnám a i můj pohled koučky, supervizorky i lektorky v koučovacím výcviku se trochu proměnil, proto jsem připravila aktualizaci. 

Jak si vybrat koučovací výcvik?

(srpen 2024)

Výběr koučovacího výcviku je docela důležité rozhodnutí, už jen proto, že se jedná o poměrně velkou finanční a časovou investici. A docela často dostávám otázku, podle čeho si vybrat, tak jsem sepsala můj pohled.

Prvním krokem je položit si otázku: Proč chci absolvovat výcvik v koučování? Co od něj čekám?

Pokud se chcete živit jako kouč, i jen částečně, stát se interním koučem apod., je vhodné absolvovat rozsáhlejší výcvik. Běžná délka výcviků se pohybuje okolo 100-130 hodin, obvykle je rozprostřena do necelého roku. Ministerstvo školství požaduje požaduje pro akreditaci výcviku minimální rozsah 121 hodin. Počítejte s cenou v řádu cca 45-100 tisíc Kč, ceny se samozřejmě se liší, třeba v závislosti na tom, zda má výcvik mezinárodní akreditaci, jaký je podíl přímé výuky, jménu lektora aj. 

Pokud chcete zjistit, o čem koučování je, naučit se základy koučovacích otázek (např. pro vedení týmu či pro podporu akčních kroků v terapii), vystačíte si s kratším kurzem koučovacích dovedností. Po jeho absolvování budete umět klást koučovací otázky, ale nebudete připraveni plnohodnotně „koučovat“.

Článek se dále věnuje jen výběru koučovacího výcviku. Výběr není snadná záležitost a je dobré vzít do úvahy několik faktorů.

Vlastní zkušenost a doporučení

Vlastní pocit z prezentace výcviku a lektora je poměrně důležitý. Doporučuji se při volbě výcviku kontaktovat s hlavním lektorem, poptat se ostatních na zkušenosti a doporučení apod. Sama jsem zažila kouče, se kterými jsem měla od začátku pocit důvěry a bezpečí, i kouče, se kterými mi nebylo dobře, necítila jsem se v bezpečí, naopak jsem se cítila „natlačená“ do výsledku. Váš osobní dojem je důležitý, nejen faktické informace. Doporučení se určitě hodí, nicméně nejsou jedinou zárukou. Každý jsme jiný a ani každý kouč či výcvik není pro každého, stejně jako to platí v terapii. Můžete také preferovat „učit se od jednoho člověka“ nebo volit výcvik, kde se střídají různí koučové. Obojí má své výhody i nevýhody.

Akreditace

Často diskutovanou otázkou jsou akreditace, jednoduše řečeno, zda je kurz nějak garantovaný odbornou autoritou.

Začněme akreditací ministerstva školství, kterou osobně považuji za základní požadavek. V ČR si lze koučovací výcvik akreditovat u MŠMT jako „rekvalifikační kurz“, zatím v režimu tzv. čisté akreditace. Dříve byla akreditace na této úrovni spíše informací o naplnění formálních požadavků na kurz, ovšem v současné době (2024) probíhá úprava požadavků na akreditace výcviků. Zároveň probíhají pod hlavičkou MŠMT jednání o  Nastavení kvalifikačního standardu kvalifikace kouče v rámci NSK (Národní soustava kvalifikací), takže akreditace MŠMT bude mít nastavené zcela konkrétní požadavky  na to, co rekvalifikační kurz Kouč/koučka musí splňovat, aby byl na MŠMT schválen. V současné době je v ČR takto akreditováno několik desítek kurzů, platnost akreditace je 5 let, poté musí být obnovena.

Dále je vhodné se podívat, zda má váš výcvik akreditaci profesní organizace. V ČR aktivně působí dvě mezinárodní organizace: EMCC (European Mentoring & Coaching Council) a ICF (International Coaching Federation), výcvikové akreditace jsou udělovány v obou případech ze zahraničí. Každá z organizací řeší akreditace výcviku trochu jiným způsobem, každopádně vždy jde o proces ověřující nějakým způsobem kvalitu. Některé výcviky mají akreditaci u obou institucí. Akreditovaný výcvik může být důležitý při práci pro firmy, zároveň vám může usnadnit získání vaší individuální akreditaci (EMCC) či certifikaci (ICF) kouče.  Určitě není chybou absolvovat výcvik, který nemá akreditaci u mezinárodní profesní organizace, jen je třeba se dívat i na základní principy a obsah výcviku (viz dále). V ČR je řada výcviků, které akreditaci (zatím) nemají a jsou velmi kvalitní, vlastní proces získání výcvikové akreditace je poměrně náročný časově i finančně.

Pozor! Obě organizace akreditují jak individuální kouče, tak výcviky, jde o dvě odlišné věci. To, že má akreditaci kouč pořádající či lektorující výcvik, neznamená, že má akreditaci výcvik. Nemusí to ničemu vadit, pokud budete chtít akreditovat časem sebe jako kouče, absolvování akreditovaného výcviku vám může proces zjednodušit. Nicméně není to nezbytná podmínka. Stejně tak, pokud absolvujete výcvik akreditovaný EMCC, nezískáváte zcela automaticky individuální akreditaci EMCC. Jen je cesta k ní o něco snazší, ale záleží i na tom, na jakou úroveň je akreditovaný výcvik a na jakou úroveň aspirujete vy.

Často se koučové ptají, jakou organizaci zvolit. Obě jsou mezinárodní, vaše individuální akreditace tak bude mít mezinárodní platnost. Doporučuji se na obě organizace podívat, zeptat se, udělat si vlastní obrázek. Každá pracuje trochu jiným způsobem a přistupuje jinak k akreditacím/certifikacím. EMCC se před několika lety sloučilo s Českou asociací koučů (ČAKO), v názvu má historicky „European“, její působnost je ovšem řadu let globální. Zároveň zašťiťuje i mentoring a supervizi koučování i mentoringu. ICF je primárně zaměřené na koučink. Obě organizace mají definovaný set kompetencí, etický kodex a dbají na profesní standardy. Je na vás, co vám víc sedí.

Já jsem již před časem vybrala členství a následně akreditaci v EMCC. To je mi sympatické jednak svým evidence based přístupem (ano, jsem založením výzkumník a mám data ráda) a velmi širokou globální informační základnou, kterou může každý člen využívat, zároveň jde o velmi inkluzivní společnost. Mám obzvlášť ráda důraz na reflexivní přístup každého kouče, tedy na vlastní hodnocení své práce a kontinuální se zamýšlení nad kvalitou práce a dalším rozvojem.  A také důraz na supervizi, jakožto nástroj dalšího rozvoje. A roli sehrálo to, že jsem lidi z EMCC znala z dob ČAKO, učili mne a mám i supervizi v kontextu EMCC.  ICF má individuální certifikaci založenou na počtech hodin, spolupráci s mentorem, předkládání nahrávek koučování a profesním rozvoji. Požadavky se u obou organizací liší v závislosti na tom, o jak vysokou úroveň akreditace/certifikace žádáte. Najdete je na webech obou asociací.

Ještě si dovolím jedno upozornění. Řada koučovacích výcviků uvádí na svých webech různé mezinárodní akreditace, často honosně znějící. Je třeba se podívat, jaká organizace za takovou akreditací stojí, nezřídka se jedná o „samoakreditace“ pořádajícím institutem. V takových případech bych se ptala na profesní standardy, etický kodex, garanci kvality atd.

Principy výcviku, způsob výuky

Při výběru dává smysl se podívat i na strukturu výcviku – zda jde osobní výcvik, online či kombinaci, jaké jsou intervaly mezi setkáními, co se děje v mezidobí (peer skupiny, nácviky…), jaký je poměr teoretické a praktické části výuky atd. Zase, každému může vyhovovat něco jiného i v kontextu životní situace. Já jako lektor učím raději osobně a mých výcviků se účastním raději osobně, ale třeba nácviky a individuální práci většinou dělám online a vyhovuje mi to. Někomu vyhovuje jít kurzem rychle, pro někoho je praktičtější mít delší odstupy, aby měl dostatek času na zažití a nácviky.

Výcvik nemusí mít nutně mezinárodní akreditaci, ale určitě by měl uvádět, na jakých principech stojí, z čeho vychází a podle čeho učí a následně hodnotí absolventy. Často jde právě o kompetence EMCC či ICF, někdy jde o vlastní systém. Obezřetná bych byla tam, kde za výcvikem stojí někdo, kdo explicitně uvádí „svůj příběh“, svou osobní transformaci, na jejímž základě postavil kurz pro všechny ostatní. Naše příběhy a zkušenosti jsou důležité a jejich reflexe je dost zásadním prvkem rozvoje koučů, ale… lze na nich postavit výcvik? To, co zafungovalo jednomu, nefunguje všem… A totéž platí i pro výběr kouče, ale to je téma na jiný článek.

Někdy se potenciální koučové ptají, zda si vybrat výcvik postavený na nějakém z původně psychoterapeutických přístupů např. systemický, zaměřený na tělo, integrativní, gestalt, psychoanalytický, existenciální, zaměřený na člověka aj. nebo zda zvolit „obecnější“ výcvik. Řada výcviků využívá jako základ model Johna Whitmora: GROW (Goal – Reality – Opportunities - Will) nebo nějaký jemu podobný model. V koučování je třeba definovat cíle, vize, hledat cesty, jak k nim dojít a pracovat s motivací, velmi jednoduše řečeno, k tomu se dá dojít různými cestami. Za sebe spíš doporučuji pro úplný začátek absolvovat nějaký všeobecný výcvik, který vás naučí základy koučování a pak případně rozšiřovat. Nicméně najdete i výcviky, které vás naučí obojí, bývají pak delší. A také můžete mít dobrý důvod to udělat jinak, rovnou se zaměřit na konkrétní směr či specializaci, záleží, co potřebujete a proč.

Trendy ve vzdělávání koučů

V současnosti se o dost diskutuje o přípravě a rozvoji koučů na různých úrovních. Za mne je zásadní článek "Suppose everything we knew about coach education was wrong" od Boba Garveye, Davida Clutterbucka a Kirsten Dierolf. Po smysluplné diskusi shrnuje zásadní požadavky na přípravu koučů, mezi které řadí: bezpečné prostředí, prostor pro zkoumání zkušeností, partnerství s účastníky, flexibilitu programu, kulturu zpětné vazby,  podpora reflexivní praxe a souvisejících dovedností sebe-observace a kritické analýzy, zaměření na základní dovednosti zaměřené na klienta, zaměření na kritické reflexe z praktických zkušeností, práce s reálnými nahrávkami koučování a mentorováním / supervizí, procvičování nejen s kolegy studenty, ale i s „reálnými“ klienty, používání reflektivních deníků, prostředí pro rozvoj koučovací identity, kritická diskuse paradigmat, které jsou základem koučovacích přístupů, kritické ocenění různých koučovacích přístupů a také povědomí o složitosti etických otázek v dnešním prostředí, rozvoj vlastního etického rámce a jeho integrace do osobní praxe. (zkráceno, plný text ZDE. ).

Tento set je určitě hodně maximalistický, nicméně dává obrovský smysl. Ptejte se, jak se ve vašem výcviku pracuje s reflexemi, nahrávkami, jak je zajištováno bezpečné prostředí i jaké jsou možnosti dalšího rozvoje. Ptejte se na cokoliv, co je pro vás důležité. A rozhodujte se podle toho.

Přes všechny možné varianty, akreditace, směry, trendy, považuji za zásadní se vrátit na začátek a poctivě si odpovědět na otázku: „Proč a k čemu“ chci výcvik, od toho se odvíjí další postup. A pak je zásadní počítat s tím, že pokud skutečně chcete být kouč, výcvikem váš rozvoj nekončí. Začíná.

Poznámka

Děkuji Daně Kodešové za převedení hlavních bodů článku "Suppose everything we knew about coach education was wrong" do češtiny a za konzultaci textu v oblasti akreditací MŠMT.