Nabarvené ptáče mýma očima
Dovoluji si čistě subjektivní pohled na velmi diskutovaný film. Na Ptáče jsem se těšila asi 2 roky, od doby, co jsem četla první rozhovor s Marhoulem, oslovila mne ta urputnost, říkala jsem si, že tenhle film prostě musím vidět. Už z respektu k tomu nasazení. V létě ve Varech jsem viděla pár drsných filmů, včetně Tichých doteků, které jdou do kin teď, tak co mne ještě může potkat… Po (podle mne zbytečné) "benátské masáži" typu „znechucení diváci opouštějí sál“ a řadou reakcí typu „mám děti, nemůžu se na tohle dívat“ moje zvědavost narostla.
Začal mne zajímat nejen film jako umělecké dílo, ale i to, co je na něm tak "nezvladatelného". V mezičase jsem přišla o spoludiváka „tak na to fakt nejdu, lidi odcházej z kina“. Ani jsem se nesnažila to zvrátit, natož jakoukoliv citovou manipulací v rámci rodiny. Mám za sebou řadu výcviků, práce se sebou, se svými pocity, strachy, nevadí mi chodit sama, ani cvičit, ani do kina. Tak jsem se vydala jednoho zářijového nedělního podvečera do kina.
V sále bylo tak 50 lidí, spíše střední věk. Uklidnilo mne, že jsem neviděla a neslyšela nikoho chroupat popcorn, trochu jsem se toho bála, přišlo mi to úplně nepatřičný. Bohužel multikino mám nejblíž… a jsem time oriented. Čistě technicky, sál opustily dvě dámy asi po půl hodině. Prvních 20 minut jsem sama o sobě pochybovala, že to zvládnu dokoukat… Tísnivý pocit, beznaděj. Ne nadmíra násilí. Ne že by v tom filmu nebylo, ikdyž jak se všude píše, je jen naznačené. Některé scény jsou drsné, syrové. Násilí je pocitově téměř všudypřítomné. Ale to nebylo to, co by mi vadilo. Nejhorší byla beznaděj. Knížku jsem nečetla, ale tušila jsem, že to bude takhle celé tři hodiny, že nenastane dějový zvrat a malý kluk nedožije válku někde v klidu a teple a s aspoň neubližujícími lidmi. Pak jsem se s filmem sžila, smířila se s tím, napjatě očekávala, co se stane v dalším příběhu. Nicméně pořád s pocitem totální beznaděje. Po dvou hodinách jsem se poprvé koukla na hodinky, měla jsem pocit, že už se to musí chýlit ke konci. Ještě ne. Sledovala jsem vývoj malého kluka, pro nějž se násilí stává prostředkem k přežití, aspoň já jsem to takhle vnímala. Neuvěřitelně zahraný, naprosto chápu, proč to Marhoul chtěl točit chronologicky, aby zachytil chlapcův vývoj. To se povedlo. Poslední hodinu jsem psychologicky dumala, jak to to dítě přežije, „když přežije“. Tolik traumat, zneužití, beznaděje se musí na jeho duši fatálně podepsat… s tím už stejně nemůže žít normální život. Snad by ho vzal V. Frankl do péče, ale kdo ví, zda by to pomohlo… Ano, víme, že je to přece jen fikce, ale ta představa sama o sobě byla dost děsivá. Konec je sice spíš dobrý, s malou nadějí, ve mně to zoufalství zůstalo. Je fakt těžké věřit, že by mohl žít „normální“ život.
Při závěrečné židovské písni se pokouším vyplavit emoce, tečou mi slzy, je vlastně těžké to celé nějak vstřebat, uchopit, udělat si názor. I po několika týdnech a asi pěti delších rozhovorech na toto téma není snadné to nějak pojmout a udělat pro sebe jasný závěr. Žádné "líbilo" nebo "nelíbilo", natož "doporučuju" nebo "nedoporučuju", to je pro mne jako PCA člověka i tak těžké, ale tady bych si to fakt netroufla. Nepovažuji se za "hrdinu" či "statečnou", že jsem na to šla, jak mi někteří říkali. Jen mám ráda dobré filmy a skvělou práci a umím ocenit úsilí. A taky o sobě už něco vím a nebojím se jít (občas) mimo komfortní zónu.
Shrnuto, je to úžasný film, téměř němý, téměř (nebo úplně) černobílý, asi dobrá kamera, spousty detailů mi uteklo (třeba najdu sílu jít ještě jednou, jako to občas dělám). Skvělé herecké výkony, hlavně dětský hrdina, ale nejen on. Násilí přiměřeně, aby to ještě šlo sledovat. Drsné scény, chvíle naděje, dobroty, neskutečné vůle žít a nevzdat to. Ale taky hodně beznaděje a zoufalství. To bylo těžké ustát, tedy pro mne. Vybočit z komfortní zóny pohodlného života, zažívat utrpení dítěte a vědět, že nemůžu pomoct. A až když píšu tohle, dochází mi, proč Marhoul říká, že pro něj je to vlastně humanistické poselství. Každopádně, nechci nikomu tvrdit, že na to má jít, že to je v pohodě, že utíká před sebou, když na to nejde. To bych si netroufla. Naše strachy jsou s námi a není snadné se jim postavit. Ptáče je to film, na který je rozumné jít v relativní pohodě. A taky film, který se zapíše hodně, hodně hluboko. Nedá se zajíst popcornem.